Svěrákovský výprodej. „Ulepená“ komedie Pět švestek chce ubavit k smrti

Doby, kdy byl nový film Jana Svěráka společenskou událostí, jsou nenávratně pryč. Ne však čistě jeho vinou. Kina každý týden chrlí několik nových titulů s krátkou životností. Jsme přesycení. I česká produkce je násobně početnější, digitální svět pravidla hry zcela změnil.

Úspěšný režisér ve scénářích svého otce nalézal ideální model inteligentního lokálního hitu porevoluční éry. Jeho filmy čtyřikrát dalece překonaly hranici milionu diváků, další z nich se pohybovaly okolo půl milionu. Od megahitu Vratné lahve však divácký zájem opadá. Betlémské světlo, které mělo premiéru během pandemie, nedosáhlo ani na sto tisíc. Pomyslný testament spolupráce se Zdeňkem Svěrákem sliboval nápaditou reflexi autorské krize s puncem magického realismu, namísto toho šlo ale o směsici neukotvených nápadů a podbízivého humoru.

Jan Svěrák už si totiž scénáře píše sám. A jakkoli třeba i adaptuje literární předlohy svého otce, propad je značný. Tvorba postrádá lehkost. Spolupráce založená na Zdeňkově epizodickém vyprávění a Janově citu pro drama hollywoodských parametrů podpořené suverénně neokázalou stylistikou fungovala skvěle. Staromilsky a zároveň svěže. Teď už sledujeme pouhou imitaci. Lacinou a koketující s filmy typu pozdních titulů Marie Poledňákové. Novinka Pět švestek bohužel ztělesňuje pád na samotné dno.

Senioři na moři

Svůj jedenáctý celovečerní film Jan Svěrák v několika rozhovorech popisoval jako návrat ke svobodnému tvaru po vzoru Jízdy. Impulzivnímu a dravému formátu bez účasti otce Zdeňka. Vyprávění o pětici seniorů, která se vydává na širé moře zažít v monotónním stáří ještě trochu povyražení, má totiž taktéž parametry road movie. 

Delší dobu ovdovělá Věra (Lenka Termerová), stojící před náročnou operací, která kvůli zásahu do mozku může znamenat i konec jejího života, dává dohromady starou partu. Bývalého alkoholika Jindru (Oldřich Kaiser), bonvivána s kočovnickým životem, jenž si na Věru dlouhou dobu myslí, invalidu Emana (Petr Kostka), jemuž čerstvě zemřela manželka, Rudu (Jan Vlasák), kterého opustil jeho dlouholetý mladší partner, a Lucii (Dana Syslová), bývalou ženu Jindry, jež kvůli nemoci ztratila pojem o realitě. Na výletujícím staříkům jsou postupně v patách starostlivé děti, každé z jiného důvodu, případně blížící se bouře. Tyto prvky pro vyztužení dramatičnosti jsou však postradatelné a do vyprávění nemotorně našroubované.

Velké čtení

Životabudič Zdeněk Svěrák slaví 90. Velký příběh muže, který na jevišti stále leze na štafle a Češi jeho hlášky citují na potkání

20. 3. 2026 ▪ 18 min. čtení

Máme sledovat humornou a jak jinak než hořce laskavou reflexi stáří. Nosný nápad nechat protagonisty experimentovat s rekreačními drogami bohužel vede k trapné samoúčelnosti, kdy se máme smát tomu, jak se senioři pod vlivem marihuany chichotají. Změnu ve vnímání okolního světa vidíme jen jednou, a to tím nejpovrchnějším způsobem. Přitom sympatický koncept ukazuje, že díky bezstarostným stavům a náhle nabyté samostatnosti se postavám dříve podléhajícím depresím zdá svět daleko krásnější. 

Přesto je ale tento pomyslný vývoj figur značně nepřirozený a vyumělkovaný. Má být jakýmsi odůvodněním pro to, aby autoři mohli dělat zoufalou řachandu a potutelně řetězit konzervativní a stereotypně lascivní rádoby fórky, nikdy však příliš pobuřující. Až se nechce věřit, že slepeninu dutých gagů, která zcela rezignuje na vyprávění, režíroval Jan Svěrák. Tvůrce, jenž vždy vynikal suverénním vedením, citem pro tempo i velké a zároveň upřímné emoce. Těžkopádná narace nemá ani náznak rytmu a trpí bolestivě ubíjející cykličností.

„Troškovské“ fráze

Tažnou silou svěrákovských filmů byly vždy postavy – chybující, ambivalentní, a přesto sympatické. Na lodi však potkáváme pouze „vyčichlé figurky“. Svěrák své postavy nikdy nesoudil, což nedělá ani tentokrát. Ale sledovat vztahový rozkol mezi násilnickým alkoholikem Jindrou a Lucií, jež mu byla kdysi nevěrná, vyloženě bolí. Film jako by mezi řádky říkal, že Jindra je vlastně chudák zasluhující odpuštění a Lucií bychom měli primárně opovrhovat.

Lucie je osudem pomyslně potrestaná. I když jí drogy a širé moře postupně dodávají na lidskosti a připomínají minulé já, její přítomnost se omezuje na hlášky typu „já už dneska kakala“. A v těchto „troškovských“ frázích není ani náznak podvratné hořkosti, jen přímočaře podbízivá banalita. S tím se pojí i jedna sexuální scéna, nad níž zůstává rozum stát. Ruda se v substancemi vyvolaném rauši rozhodne spustit se s Lucií, ačkoli je gay. Zda ho chce i žena s alzheimerem, se nikdo neptá, Eman však žertovně prohlašuje, že to je „s konsentem“, zatímco celá parta poslouchá dvojici hekat. Co to má být? Snaha Jana Svěráka o nekorektnost, takzvaně na truc? Není to jízlivé, jen výsostně hloupé. Vážné elementy spojené s motivy sebevraždy, ztráty životního smyslu či všudypřítomného smutku jsou překřičené lacinou taškařicí. Tohle není vtipný film o smutných lidech, nýbrž smutná ukázka nulové sebereflexe.

Myslela si, že je to láska. Nová série Monyová je drsným ponorem do toxického vztahu

22. 5. 2026 ▪ 4 min. čtení

Výtvarně tvůrci spoléhají na hezké azurové obrázky. Pohlednicová estetika je nadsazená čemukoli osobitějšímu, stylistika se oddává konformnímu freestylu. Ostatně Pět švestek nelze analyzovat, není se čeho chytit. Vyprávění z ničeho nic skončí, bez potřebně úderné katarze, pro niž jsou tak jako tak jen chabé základy. Zůstáváme s pocitem, že po osmdesátce život ještě končit nemusí, navzdory zdravotním problémům. Toť vše.

Zkrátka jsme viděli takový hezký český film, bez jakýchkoli kreativních ambicí. Na prvním místě je prostoduchý cíl: ubavit k smrti. A výsledkem je tak nějak ulepený snímek, plný lidového humoru útočícího na pudové bránice diváka. 

Pět švestek

FILM, režie Jan Svěrák, v kinech od 28. 5.