Putin bez sankcí? Tehdy jsem s tím chtěla seknout. Věra Jourová o životě „po Bruselu“ i děsu z Muska

Před někdejší českou eurokomisařkou je nová životní kapitola – zamířila do poradního týmu prezidenta Petra Pavla a stala se prorektorkou Univerzity Karlovy. Ženy podle Věry Jourové v politice stále chybí – a také vnímá, že z ní odcházejí. „Protože nemohou snést ty agresivní výpady na jejich rodiny,“ říká.

Významná česká politička v minulosti nechyběla mezi oceněnými v projektu TOP ženy Česka, jež vyhlašují už 20 let Hospodářské noviny. Má za cíl zviditelnit úspěšné ženy ze soukromé i veřejné sféry. Série rozhovorů k tomuto výročí pokračuje a tentokrát se ptala i patronka ocenění Michaela Bakala.

Máte za sebou deset let v pozici eurokomisařky završených oceněním Women of Europe. Je něco, co vám po návratu do Česka chybí?

Jako člověku se mi stýská po té mojí bruselské rodině. Měla jsem kabinet třinácti lidí a většina z nich se mnou vydržela celých deset let. Jako političce mi už začíná trochu chybět, že nesedím na tom místě vedle řidiče, že nemám ten rozhled a vliv. Nedávno v noci jsem například jela s ukrajinským taxikářem a vysvětlovala mu, co všechno pro Ukrajinu ještě budeme dělat. Co se chystá za rozhodnutí, jak bych chtěla pomoci tomu, aby Ukrajina přistoupila do Evropské unie. Pak jsem si uvědomila: Holka, ty už toho moc neovlivníš. Často jsem dostávala otázky, jaké je to mít moc. Takto jsem nad tím neuvažovala, ale vlastně mě bavilo mít vliv a snažit se s ním zacházet, snad nějak zodpovědně.