Uberme na pocitech a vypjatých názorech. Rozdělení společnosti léčí jen argumenty a fakta, říká soudkyně Šimáčková

Mými hlavními vzory jsou Milada Horáková, pro svou odvahu, Dagmar Burešová, pro svou noblesnost a jednoznačnost, a Eliška Wagnerová, která byla přede mnou ústavní soudkyní,“ vyjmenovávala Kateřina Šimáčková před necelými šesti lety jména výrazných žen českého práva. Tehdy se stala vítězkou ocenění TOP ženy Česka v kategorii Veřejná sféra. Letos byla uvedena do Síně slávy. Příští rok slaví ocenění 20 let od svého založení, přinášíme vám proto dvacítku rozhovorů s výraznými vítězkami.

O Kateřině Šimáčkové se mluví jako „o soudkyni příběhů“. Razí tezi, že soudní rozhodnutí nemůže být napsáno jinak než jako lidský příběh. „Neboť právě o něm je soudem rozhodováno. Nejen aby byl pochopen, ale také aby to rozhodnutí bylo přesvědčivé a srozumitelné.“ Rozhovor nejen o vyhrocených názorech, srovnání práce soudkyně v Česku a zahraničí, ale třeba i o work life balance. „Moje pracovní doba asi není z tohoto ohledu doporučeníhodná,“ usmívá se. 

Co vás za minulého režimu přivedlo ke studování práv? Byla to přece jen doba, kdy Československo bylo ledasčím, jen ne právním státem.

Byla jsem z rodiny spíše kritické k tehdejšímu režimu, nicméně maminka psychiatrička mi poradila studovat práva, protože je to řemeslo, kterým můžete být užiteční lidem. Šly mi totiž spíše humanitní obory a chtěla jsem studovat teorii literatury nebo sociologii. Jenže maminka viděla, že její pacienti mají řadu právních problémů a potřebují pomoci. Její rada najít si práci, jíž můžete pomáhat lidem, byla skvělá. I když za starého režimu bylo jasné, že i když jsem byla premiantkou, tak se nestanu soudkyní ani advokátkou, a nakonec jsem skončila jako právnička na krajské hygienické stanici.