Běh na páse? To je jako sex s umělou pannou, říká biochemik Dvořák. Vysvětluje, jak běhat i v zimě a co před a po jíst

Podzim je v polovině, venku se začne čím dál víc ochlazovat a řada běžců odloží na zimu své tenisky do skříně. Dělají dobře, když je vytáhnou až na jaře? „Určitě ne. Běhání v zimě je moje oblíbená disciplína. Když jsou mrazy, sníh a jinovatka, tak člověk jiného běžce moc nepotká. Má to ale svá pravidla, jinak může být takový běh nebezpečný,“ říká v rozhovoru Aleš Dvořák, biochemik z Univerzity Karlovy a hobby maratonec v jednom.

Osmatřicetiletý vědec od roku 2018 pracuje v Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se specializuje na výzkum jater. Na fakultě zároveň vyučuje. Nyní má ale povinnosti jinde, je na půlroční stáži v rakouském Innsbrucku. 

O běhu napsal několik populárně-naučných knih, například Z hospody na maraton nebo Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout. Přestat běhat nehodlá, stejně jako o tom psát knížky.

Kdy jste začal běhat?

V roce 2010. Když se na to podívám zpětně, tak moje začátky byly trochu směšné. Do té doby jsem vlastně nevěděl, co je to běh. Potřeboval jsem zhubnout, protože už jsem se necítil dobře. A jelikož nesnáším kolektivní sporty, začal jsem běhat. Nebylo to ale tak lehké, po prvních čtyřech stech metrech jsem se zlomil v pase, rozdýchával se a říkal si, jak je běhání strašné. Indiánským během jsem se dostal domů, posledních sto metrů už jsem jenom šel, aby soused neviděl, že se snažím běhat. Pak mi ale došlo, že mě pohyb stál deset minut času a nebylo to vlastně tak špatné. Vzdálenosti jsem začal prodlužovat a do měsíce jsem běhal pětikilometrový okruh. Dnes si člověk koupí hodinky a parádní boty ještě před tím, než vůbec poprvé vyběhne. Já neměl nic, jen kecky z brigády na stavbě. Vzdálenosti jsem jen odhadoval.