Maratoncem po čtyřicítce. Manažer, který zvládl v kuse 246 kilometrů, a další běžci líčí své překvapivé motivace

Pro běžného smrtelníka je to prostě těžko pochopitelné: jak může člověk po čtyřicítce – či dokonce po sedmdesátce! – uběhnout 42 kilometrů na jeden zátah? A pokud se to některým jedincům přece jen podaří, jak to, že v cíli nepadnou mrtví k zemi? A proč se vlastně vystavují takovým útrapám a pokoušejí hranice boomerských možností?  

Dvaapadesátiletý Luboš Srstka je jedním z 1745 běžců a běžkyň starších čtyřiceti let, kteří první květnovou neděli úspěšně zvládli proslulý Pražský mezinárodní maraton. Byl to jeho šestý. Štíhlý muž s prošedivělými vlasy začal běhat až v pětačtyřiceti. Předtím jen jezdil rekreačně na kole. S truhlářem z pražské městské části Újezd nad Lesy jsme se dali do řeči už před startem, kdy nám ukazoval svůj talisman: malého pleteného medvěda, jehož bude mít celou trasu schovaného v ledvince na boku. „Takovouhle přítěž by si Keňani nebo Etiopani nedovolili, ale mně pomáhá,“ narážel Srstka s úsměvem na největší favority vytrvalostního závodu, který se v hlavním městě běhá už od roku 1995 a letos se konal pod názvem Orlen Maraton Praha.