Začala s tím jeden zimní den roku 1948, když se rozhodla odejít do penze. Ve svém bytě na Park Avenue číslo 535 tehdy začala likvidovat svůj soukromý archiv. Poznámky, deníky, stovky dopisů, rodné listy, rodinné fotografie. Tisíce stránek a dokumentů pálila v kamnech, noc co noc, až do března 1949.
Pro Belle da Costa Greene, jež jako ředitelka Morganovy knihovny v New Yorku vyhledávala staré tisky a rukopisy po celém světě a nashromáždila jednu z nejhodnotnějších sbírek v Americe, to muselo být zvláště těžké. „Znala lépe než kdokoliv jiný hodnotu archivů a význam rukopisů, neustále bojovala za ochranu, uchování a předávání paměti lidstva, ale právě dobrovolně a systematicky vymazala svou vlastní paměť a paměť svých příbuzných,“ píše v životopisném románu francouzská spisovatelka Alexandra Lapierre a pro HN k tomu dodává, že osud Belle ji zvláště zasáhl.
Kulturní tipy: Nejmodernější umění v Praze či oslavenec Michael Kocáb
Kdo tedy byla ta dáma, která si v časech, kdy ženy ještě oblékaly korzety a měly ambice tak maximálně sahající k pořádání čajů o páté, dokázala získat natolik magnáta J. P. Morgana i jeho syna, že jí nejen svěřili správu rozsáhlé knihovny, ale trvali i na tom, aby je zastupovala při obchodních jednáních v Evropě? „Byla ambiciózní, pracovitá, vzdělaná, krásná. Znalci ji respektovali jako erudovanou a tvrdou soupeřku v aukčních síních. Byla odbornou i společenskou hvězdou, nezávislou a nejlépe placenou ženou v USA, přitom žila v permanentním strachu, že někdo odhalí její tajemství,“ vysvětluje spisovatelka a tím odpovídá i na otázku, proč se sama po stopách Belle da Costa Greene vydala.
Alexandra Lapierre
Je autorkou 15 ceněných románů, v nichž sleduje osudy výjimečných, méně známých osobností. Napsala tedy i příběh zlatokopky Fanny Stevensové, španělské admirálky Isabely Barretové, carského prominentního vězně Džemala-Eddina, barokní malířky Artemisie Gentileschiové nebo ukrajinské šlechtičny zvané Mura.
Až teprve v roce 1999, takřka padesát let po smrti ředitelky Morganovy knihovny, se totiž historici dobrali skutečného data jejího narození a faktu, že byla dcerou Richarda T. Greenera. Ten byl prvním černošským absolventem práv na Harvardu, pak působil jako advokát i americký konzul a celý život bojoval za práva Afroameričanů. Když se ovšem rozešel se svou ženou, jejich děti se od otce odstřihly, pozměnily si jméno, a protože byly bílé pleti, volily život na zapřenou. V časech, kdy americká společnost uplatňovala „one-drop rule“, zákon, který za černocha považoval kohokoliv, v jehož žilách kolovala byť jen jediná kapka afroamerické krve, to bylo odvážné a velmi riskantní rozhodnutí…
Spisovatelka Alexandra Lapierre ráda vstupuje do dramatických osudů. Její životopisné romány sklízejí literární ocenění, přitom si nic nevymýšlí, každý dialog a epizodu staví na podrobném studiu archivních pramenů a reálií. Nezřídka se proto i do země, kde její hrdinky a hrdinové žili, na čas přestěhuje. Tak tomu bylo i v případě románu Slečna Belle Greene. Není divu. Ten příběh je až neuvěřitelný.
Alexandra Lapierre: Slečna Belle Greene
KNIHA, vydalo nakladatelství Argo, 2024
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
