Být u toho, co s člověkem udělá láska. Terapeut Honza Vojtko takto stručně popisuje svoji fascinaci vztahy. O nich si povídá s klienty, píše v knihách, přednáší v divadlech a vystupuje v médiích. A co je v nich podle něj zejména důležité? Umět v sobě rozpoznávat takzvaný významovač. „To je prvotní subjektivní filtr, který  dodá význam tomu, co se děje okolo nás. A to je pak třeba tlumočit svému partnerovi nebo partnerce,“ říká. 

Jak se člověk dostane od číšníka ke vztahům?

Byl jsem vždycky takové divné dítě, divný kluk. Nehrál jsem fotbal, ale přednášel básničky, tancoval a zajímal se o všechno možné, jenom ne o ty „správné“, klučičí věci. Ta jinakost a divnost mě provázela vlastně celou dobu. 

Co jste chtěl tehdy dělat? 

Jít na konzervatoř, být velký herec. Jenže to chce dalších x tisíc dětí a přijímačky se mi nepovedly. Tak si pamatuju na rozhovor se svým otcem v kuchyni, v paneláku v Ostrově nad Ohří, kde se všechno u nás odehrávalo: Jsem v sedmé třídě a chce po mně, abych řekl, čím budu. A já samozřejmě nemám nejmenší tušení. Tak táta rozhoduje – budeš u žrádla a v teple. Jeho slova si dodnes pamatuju. U nás byl prostě takový divný patriarchát, kdy táta měl jediný z rodiny střední školu. A vůbec se nepředpokládalo, že ho někdo přeroste. 

Po vystudování tohoto oboru jste několik let pracoval. Odkud přišel impulz, že si doděláte maturitu a vysokou školu?

Učňák jsem udělal už v šestnácti a ještě neplnoletý začal číšničit v Lázních Jáchymov. V devatenácti jsem se tam pak potkal a skamarádil s jednou paní, která se tam rekreovala. A ona se mě tenkrát zeptala: to chceš celý život nosit jídla? Já jí odpověděl: No nechci, ale co mám jako dělat jiného? Tehdy školství – i moje výchova – byly takové, že vlastně žádnou jinou možnost mít nemůžu.

Co vám na vaši odpověď řekla?

Poradila mi, ať jdu na hotelovou školu v Táboře. Do té chvíle mě vůbec nenapadlo, že bych si mohl dodělat maturitu nebo vůbec studovat jinde než v našem okrese. Na vysokou jsem šel pak díky další skvělé ženě Ivaně Benešové. Pocházela z intelektuální elity, která se pohybovala kolem Václava Havla. Ukázala mi tehdy, že je možné si vysokou dodělat, a tak jsem nakonec vystudoval andragogiku – vzdělávání dospělých se specializací na psychologii. Od té doby se neustále vzdělávám a chodím na terapeutické výcviky. 

Psychoterapeut Jan Vojtko
„Lidi už úplně nezajímá, že mají s partnerem či partnerkou rádi stejnou muziku a filmy, ale to, jak v rámci vztahu vnímají planetu, žití menšin, zvířata, emancipaci, péči o domácnost,“ říká terapeut.
Foto: HN - Jakub Plíhal

A kde se vzaly ty vztahy? 

Byly tam vždycky. Od doby, co jsem nabyl vědomí, tak se kolem mě vždycky řešily. A poslouchat příběhy lidí je pro mě dar z nebe.

Co vás na nich fascinuje? 

Vidět člověka přes intimní vztah – to, co pro něj dokáže dělat nebo nedělat, jak se formuje, mění nebo nemění, kolik štěstí, ale taky hlavně bolesti mu to přináší, ale přesto to dělá, je pro mě fascinující. Miluji tu dynamiku, kouzlo, že se dva, ale taky tři lidi nebo víc, milují. A miluju sobě i dalším rozšiřovat obzor, že párovost je sociální konstrukt. Že sice po čtyřech tisících letech židovsko-křesťanského vlivu máme párovost zabetonovanou v naší sociokulturní DNA a je součástí našeho kolektivního nevědomí, ale že tu jsou i lidi, kteří žijí například konsenzuálně nemonogamně. Tedy že souhlasí s tím, že daný vztah umožňuje jedincům mít romantické nebo sexuální vztahy s více partnery současně.

Jak se liší to, co chceme od vztahu, napříč generacemi? Vidíte tam nějaké proměny?

Určitě tam jsou. Po dlouhá staletí jsme neměli na výběr. Určitá náboženství nám říkala, že musíme být ve vztahu, kde jsou dva, mít děti a starat se o ně. Museli jsme takhle žít, protože když ne, tak strach z toho, co se stane po smrti, anebo že nás pánbůh nebo páni bozi potrestají, byl tak veliký, že jsme si nemohli dovolit nebýt ve vztazích. 

Dnes je to jak? 

Je tady generace, už druhá nebo třetí, která ví, že tu rodinu nemusí udržet za každou cenu. Ví, že rodina není vztah, že intimní partnerství a rodičovství jsou rozdílné věci, tak nejsou nucení být ve vztahu za každou cenu. Zkouší je udržet, pokud ale zjistí, že to opravdu nejde, tak raději odejdou, než aby žili v nešťastném vztahu.

Není to ale důsledek toho, že máme nyní hodně možností, tak utíkáme od vztahů, jakmile přijde sebemenší problém? 

Pár lidí takových bude, ale výzkumy to neukazují. Tohle je narativ, který jede starší, konzervativní část společnosti, která sice není moc velká, ale je slyšet. Říká, že je mladá generace zpovykaná, rozmazlená a že neumí řešit vztahy. Přitom když potkávám v terapeutovně mladé páry nebo lidi v polyamorickém stavu, tak se snaží vztahy budovat a řešit. Ale pak nemají problém se sebrat a říct: stačilo, už nechci. Protože vědí, a říkají to nahlas, že největší vztah, který budou kdy mít, je vztah sám se sebou. A zjistili, že to je pro ně prioritní. Není to ale tak, že by vztah nechtěli. Naopak jsou strašní bojovníci a bojovnice. 

Jaké jsou největší bolesti vztahů v Česku?

Jsou evergreeny, které pořád platí. A to nevěry, hádky, špatná komunikace, krize jako taková. Většina lidí přichází na párové terapie právě s nimi. Začíná se množit také téma konsenzuální nemonogamie, kdy lidé zjišťují, že jim monogamie nevyhovuje. Mají potřebu téma otevírat a chtějí po tom pátrat. Často si vezmou ku pomoci právě terapeuta, což je skvělé, protože předtím, než člověk do nějaké formy konsenzuální nemonogamie vstoupí, je fajn si nechat určité období na probádání. Lidé taky samozřejmě řeší klima, feministické nebo emancipační otázky, velmi se teď akcentují hodnotové věci.

Které konkrétní hodnoty řeší? 

Lidi už úplně nezajímá, že mají s partnerem či partnerkou rádi stejnou muziku a filmy, ale to, jak v rámci vztahu vnímají planetu, žití menšin, zvířata, emancipaci, péči o domácnost. Hodnota není jenom pravdomluvnost – ale třeba i to, že když se něco děje, tak se nějak zachovám. Že když se ubližuje slabším, tak se za ně třeba postavím. Generace mých rodičů a prarodičů tohle obvykle vůbec neřešila anebo velmi málo, sporadicky. Cílem vztahu bylo zabezpečení rodiny, dětí, nějak ten svět přežít. Dodnes, když někde přednáším a mluvím o rozdílu mezi tolerancí a respektem, tak na mě spousta lidí kouká, klepe si na čelo a říká si, co to plácám. Podle nich je tolerance základní aspekt vztahu, ale já jim říkám, že to je přežité. Tolerance je povýšenecký postoj jednoho člověka k druhému a vytváří v našich vztazích korupční prostředí. Když někoho toleruji, automaticky očekávám, že on mě bude tolerovat taky. Ale ono se to většinou nestane a vzniká nějaký velký konflikt. 

A co je teda ve vztahu důležité?

Respekt. V tom smyslu, že mám odvahu vystoupit z komfortní zóny a říct i: To, co děláš, se mi nelíbí a řeknu ti proč. Není to tolerance, tedy ten vnitřní nátlak, že o tomhle se nebavíme. Naopak se o tom bavíme, abys věděl, jak tyhle věci, které se okolo nás dějí, já významuji –  cítím, vidím, prožívám… Vím, že je významuji subjektivně, že ty máš význam pravděpodobně jiný, ale potřebuji ti to říct. A to, že ti to říkám, vytváří pocit blízkosti mezi námi, protože vím, že to uneseš.

Honza Vojtko, terapeut
Jestli má někdo pocit vyprahlosti, je dobré začít pátrat po tom, kde se v něm vzal, tvrdí Honza Vojtko.
Foto: archiv Honzy Vojtka

Vztahy nejčastěji negativně ovlivňuje už zmíněná nevěra. S ní se podle průzkumu agentury Behavio a Institutu moderní lásky setká 74 procent Čechů. Jak pracovat na tom, aby v budoucnu vztah, pokud tedy oba chtějí, kvůli ní neskončil?

To je těžké téma. Poslední věc, kterou bych chtěl říkat, je, že je nevěra běžná, tak ať si na ni lidé zvyknou. Pokud někomu slíbím exkluzivitu, že budeme monogamní a navzájem si věrní, a poruším to, tak je to bolavá, zraňující věc. Ve většině případů je nevěra symptom něčeho, co ve vztahu neklapalo. Báli jsme se třeba otevírat nějaká témata a unikali před nimi. A to vyústilo v nevěru. Lidé, kteří chtějí i přes to zranění a bolest, kterou cítí, poznat, co se stalo, a rozhodnou se například jít na párovou terapii, mají jedinečnou možnost díky, a záměrně říkám díky, té nevěře rozpoznat daleko víc o svém vztahu, i sami o sobě.

Co se dozvědí? 

Mohou nakonec dojít k pochopení toho, co se vlastně stalo. Jestli pochopení přinese, že spolu zůstanou, nebo se rozejdou, to nevím. Ale pokud si dají nějakou dobu prostor na to si o tom povídat, budou docházet k terapeutovi a snažit se pochopení najít, může velmi pomoct k zahojení bolesti. Nakonec mohou dojít i k tomu, že se rozejdou, ale ten konec nemusí být zkratový ve smyslu: zradil jsi mě, tak táhni k čertu. Ale že budou rozumět daleko víc, proč jejich vztah nefunguje, dál ani nebude, a proto se v klidu rozejdou.

Čím dodat energii vztahu, když v něm máte vyprahlý, stereotypní, vysilující pocit? 

Pocit nudy je jedna z velkých pastí, do kterých se dlouhodobé vztahy dostávají. Spousta lidí má pocit, že správný vztah je založený na tom, že se musí vzdát různých věcí, které se jim jako individualitě líbily. Začnou dělat kompromisy, přestanou chodit na fotbal nebo jógu a začnou hledat věci, které baví oba v páru. Bohužel ale kompromis způsobí, že jich za ty roky nabalíme na sebe tolik, že pak máme pocit nenaplnění. Po několika letech se zjistí, že to prostě není ono. Jenže nuda je z psychologického hlediska spíše ztráta pocitu smyslu mého konání. Nebo vychází z toho, že je mi nějak zabraňováno dělat něco pro mě naplňujícího. Kamarádi a společnost pak řeknou: Hele, co bys chtěl po patnácti letech vztahu, jasně že tam bude nuda, tak si zvykni. Člověk si zvykne a začne dělat něco, co ho třeba tajně naplňuje. Začne koukat na porno, mít anonymní sex s někým, o kterém se nikdo nedozví, začne to zkrátka nějak kompenzovat.

Jsou nějaké „nakopáváky“, díky kterým to lze změnit, aby k tomuto nedošlo?

Jestli mám pocit vyprahlosti, je dobré začít pátrat po tom, kde se ve mně vzal. Ne jak se má nastartovat ten vztah, ale proč to takhle vnímám. Dělám něco, co mě naplňuje, děláme my dva něco, co nás naplňuje? Je potřeba začít dělat pátrací práci a sám sobě klást individuální otázky. Pak teprve přijít za partnerem a říct: přemýšlel jsem nějakou dobu, že mám pocit nudy, máš ho taky, nebo jsem úplně mimo? A pak z toho může vzniknout kvalitní rozhovor. A ne říct: Hele, nudím se, pojď, koupíme si nový prádlo nebo poletíme na Bali. Sice změníte prostor, ale nuda si na vás stejně počká. Protože vy dva jste stejní, jen jste změnili prostor, ale ne sami sebe ani vztah. 

Takže klíč k spokojenému zdravému vztahu je jaký? 

Neexistuje instantní recept. Řekl bych, že důležité je se učit v sobě rozpoznávat a rozklíčovávat náš „významovač“. To je prvotní subjektivní filtr, který  dodá význam tomu, co se děje okolo nás. A to je pak třeba tlumočit svému partnerovi nebo partnerce. Taky by bylo fajn nehledat správný, ale vědomý vztah, kdy víte, že potřebuje péči. 

Z průzkumů vychází, že mladší generace v Česku mají méně sexu. Čím to je?

Dlouhá staletí tu byla sexuální prohibice, nemohli jsme se svobodně sexuálně vyjadřovat a spousta erotických sexuálních projevů byla tabuizována. Sexuální revoluci přinesla 60. a 70. léta, kdy jsme sex začali odtabuizovávat, začalo se točit reálné porno, které se prodávalo. A posledních 30 let bylo všechno o sexu. Spousta erotiky, spousta nahých těl. Tak nakonec se to vyčerpalo. Těch důvodů bude pravděpodobně víc, ale tohle mi přijde zajímavé. Když se ale podíváte na statistiku, tak sice klesá počet lidí, kteří mají sex s někým, ale autosex a masturbace jsou pořád velmi oblíbené. A taky se to počítá do sexuálních aktivit.

Honza Vojtko a Ester Geislerová z akce Terapie sdílením.
Honza Vojtko jezdí po republice společně s Ester Geislerovou s projektem Terapie sdílením. 
Foto: Terapie sdílením

Jakou roli hrají ve vztazích sociální sítě? Máme kvůli nim nerealistická očekávání?

Bohužel ano. Do vztahů vstupují silně, hlasitě a neodbytně. Ukazuje se, že pokud je neumím ovládat a vstoupím do závislosti, tak přinášejí různá negativa. Jedno z nich je takzvaný princip zadních hořáků, kdy nám neustále podbízejí, že může existovat někdo jiný, lepší, než je teď. A my kvůli tomu máme tendenci rozmělňovat naši romantickou vztahovou pozornost na jiné lidi tak, že pokud by nám aktuální vztah nevyšel, můžeme se přesunout extrémně rychle k někomu jinému. Sociální sítě nám totiž říkají, že máme právo na konstantní štěstí, které nemá nikdy končit. 

A v čem je háček?

Že náš mozek není mašina na štěstí, ale na adaptibilitu. Sociální sítě nám říkají, že na to právo máme, což je absurdní záležitost. Takže lidé, kteří propadnou závislosti, se mohou dostat do stavu, že nebudou snášet bolest, zranění, hádky a budou slast vyhledávat někde jinde. Stanou se z nich feťáci zamilovanosti. Budou chtít neustále trip na hormonech, který nám přináší první část vztahu, zamilovanost. A budou si myslet, že takhle je to v pořádku, a jakmile to skončí, tak půjdou zase o dům dál a zase si šlehnou do žíly jiného člověka. Tohle je bohužel nebezpečné.

Vztahy na plný úvazek

Najít termín na rozhovor s psychoterapeutem Honzou Vojtkem (48) je kvůli jeho naplněnému kalendáři téměř nemožné. „Až za dva týdny, prosím,“ říká mi do telefonu. Nakonec spolu mluvíme online, času stále nemá nazbyt, chystá se pracovně do Bratislavy. Připojuje se z místa uprostřed lesů, kam si jezdí vyvětrat hlavu a načerpat sílu. Věci, do kterých se pouští, dělá se zápalem. Ve volných chvílích píše knihy, poslední tři se věnují vztahům. On sám žije už řadu let s partnerem.

Přes týden vede Honza Vojtko individuální a párové terapie, ale i vzdělávací kurzy a semináře. Tam, stejně jako na přebalech knih, používá místo jména Jan jeho verzi Honza. Do toho také jezdí (a přednáší) po republice společně s Ester Geislerovou s projektem Terapie sdílením. Při vystoupeních mluví o vztahových turbulencích, vypráví příklady z terapeutovny a ukazují v nich i vtipné online konverzace, které jim posílají sami lidé. „NEROZUMÍM TVÝM POCITŮM BEZ SMAJLÍKŮ,“ zní například jedna z nich. Další ukázka? „Ahoj. Jsi milá podle fotek. Připomínáš mi moje mládí, když mi maminka dělala koprovku. To bílé vejce v omáčce. Taková bledule. Ale i tak bych tě rád poznal. Co říkáš?“ Nechybí ani takové, které v seriózním médiu nemůžeme publikovat.

Kromě toho spolu natáčí i podcast, kam si zvou hosty z terapeutického a uměleckého světa a diskutují s nimi o vztazích, komunikaci i vlivu sociálních sítí na jejich životy.

„Když k vám nějaký pár dorazí, poznáte už na první dobrou, že je ten vztah ztracený?“ ptám se ho. „Nene. Dokonce si to zakazuju,“ říká. „I lidi, o kterých byste řekla, že nechápete, že jsou vůbec spolu, protože na sebe ječí, nenávidí se a ubližují si, tak jsou na sebe nějak koluzivně napojení – uspokojují své neurotické potřeby. A je tam něco, co je drží spolu.“ Vojtko tím dává naději všem vztahům, které vypadají, že už nemají šanci. Díky terapii totiž mohou na vztahu pracovat, anebo si také uvědomit, že to opravdu nemá cenu, a jít vědomě jinou cestou dál.

Zajímají vás další kvalitní články z Hospodářských novin? Výběr těch nejúspěšnějších posíláme každý všední den večer v našem newsletteru 7 v SEDM, který si můžete zdarma přihlásit.