Každý má v sobě světla i stíny, hodného a zlého vlka. Co dělat, když „zapovězené“ vlastnosti kolegů ovlivňují atmosféru ve firmě?

Před lety jsem měl nadřízeného, který všem kolem sebe imponoval klidem. I vypjaté situace v redakci řešil, aniž zvýšil hlas. Prakticky bez emocí. Jednou jsem ale za zavřenými dveřmi jeho kanceláře uslyšel řev – a pak dokonce velkou ránu. Znělo to, jako kdyby o podlahu či o zeď mrštil židlí. Ukázalo se, že v místnosti byl úplně sám.

Samozřejmě že mnozí z nás zažili i jiné šéfy nebo kolegy. Takové, kteří svou agresivitu nebo nahromaděný vztek ventilují ve vztazích vůči podřízeným či spolupracovníkům. Někde to prochází, nebo dokonce může být hodnoceno jako efektivní manažerské jednání, které posílí disciplínu a pracovní morálku. Drsní a bez servítek jednající manažeři mohou na druhou stranu být doma úplně někým jiným – empatickými otci, učiněnými beránky, nebo dokonce podpantofláky. Známe i extrémní příklady z politiky a veřejného života. Nejznámější jsou asi případy katolických kněží, nabádajících ostatní k morálce a střídmosti, u nichž vyšlo najevo sexuální zneužívaní nezletilých.