Jak se má vychovávat dítě, mě nikdo nenaučil,“ říká Martin Klíma. Čtyřiatřicetiletý projektový manažer z Karlových Varů vzpomíná, že když jednou dostal špatnou známku ve škole, jeho táta mu jednoduše vytáhl ze zdi kabel od počítače. Otec hodně pracoval, ze svých dvou zaměstnání chodil pozdě a unavený a dlouhými diskusemi nechtěl ztrácet čas. Zmíněný způsob „výchovy“ mu přišel nejefektivnější. „Dělal to, co tehdy považoval za nejlepší,“ komentuje to dnes Martin Klíma. Po letech se sám stal otcem a po návratu z práce míval někdy pocit, že na delší vysvětlování nebo hraní s malým synem nemá energii, dítěti v předškolním věku se příliš nevěnoval a pole působnosti vyklízel manželce. A ani vztah s ní nebyl ideální, vyčítala mu nedostatek pochopení a komunikace – mimo jiné o tom, jak vychovávat jejich potomka.
Rozhodli se tedy společně absolvovat populární kurz o výchově zvaný Nevýchova a poté i programy zaměřené na partnerské vztahy Dovychovat a Restart muže. Od koučů a terapeutů se totiž dozvěděli, že to, jak se dítě doma cítí a chová, závisí z velké části na tom, jak se k sobě chovají a jak komunikují jeho rodiče. „Upravili jsme si s manželkou týdenní režim tak, aby měla některé večery jen pro sebe. U syna jsem začal upřednostňovat vztah před procesem, místo příkazů s ním uzavírám dohody. Od jeho tří let se snažím získávat jeho důvěru tím, že mu věnuji mnohem víc času. I když jsem někdy unavený, jdu se synem každý týden třeba na nádraží koukat na vláčky, protože je má rád. Jsou to vklady na naše emoční konto, o nichž vím, že se zúročí až později.“
Podle výsledků výzkumu o českých dětech a jejich rodičích, který začátkem roku zveřejnil think-tank Solvo, založený podnikatelkou Ivanou Tykač a agentura SC&C, by měli tuzemští otcové vkládat na své citové účty „vedené“ ve prospěch jejich potomků mnohem víc, než je u našinců zřejmě zvykem. Když děti – šlo o vzorek 877 chlapců a dívek ve věku šest až 18 let – odpovídaly na otázku, s kým mají nejlepší vztah, na prvním místě byla nepřekvapivě matka. Docela zarážející byla ale až sedmá pozice otce, kterého předstihli – podle pořadí – prarodiče, kamarádi, sourozenci, vedoucí kroužků, případně trenéři, a také strýcové, potažmo tety.
Děti odpovídaly na otázku „jak se máš, když jsi s…“ a svou odpověď měly vyjádřit počtem hvězdiček od jedné do pěti. Vítězné matky získaly 4,5 hvězdičky a sedmí otcové 4,1. Hůř na tom byli například spolužáci (4,0) nebo učitelé (3,7). Pořadí bylo stejné u mladších (do 12 let) i starších dětí. Ty ale byly kritičtější a dávaly všem „soutěžícím“ menší počet hvězdiček.
HN provedly vlastní malý výzkum ve třech třídách Střední školy podnikání a gastronomie v Praze 9. Účastnilo se ho 40 studentů ve věku 15 až 17 let a u nich se ukázalo, že jejich největší důvěře se těší sourozenci (4,19 hvězdičky), pak teprve maminky (4,11), poté vedoucí kroužků či trenéři (4,04) a těsně za nimi – jen o pár setin – tatínkové. Prarodiče, sourozenci rodičů a kamarádi jako alternativy v dotazníku zařazeni nebyli. „Měl by se o mě víc zajímat, třeba jen tak zavolat a zeptat se, jak se mám a co dělám,“ odpověděla 16letá dívka z této školy na otázku, co by měl táta na sobě změnit, aby byl jejich vztah lepší. „Měl by být méně panovačný a více komunikativní,“ uvedla její vrstevnice. „Vadí, že je občas sobecký a myslí v některých věcech víc na sebe,“ napsala další. „Psychicky mě vydíral a někdy bil,“ svěřil se 16letý chlapec, který svůj vztah k otci ohodnotil nejnižší známkou – jednou hvězdičkou. „Měl by být víc se svou rodinou a starat se o své děti,“ poznamenala 15letá studentka.
O svých selháních mluvím veřejně
Propad českých otců na vztahové stupnici příliš nepřekvapuje psychologa Milana Studničku. „Tátové dnes s dětmi tráví jen velmi málo času, jsou ve výchově téměř nepřítomní,“ poznamenává při rozhovoru ve své pracovně v Praze na Malé Straně. Podle něj muže často zcela pohltí jejich práce a děti vídají mnohdy jen chvíli před tím, než jdou jejich ratolesti spát. Neumějí se svými partnerkami komunikovat – a to nejen o výchově – či na to nemají energii. To se odráží i na atmosféře v rodinách a partnerských vztazích. „Ty se stávají nefunkčními. A když je maminka na tátu naštvaná, děti bývají většinou na její straně a logicky otce vnímají optikou matky,“ říká Studnička.
Mnoho dnešních otců si ze svého dětství přineslo špatné zážitky s vlastními táty, což se projevuje v nejistotě a tápání současných mužů v rodičovské roli. „Ve čtrnácti patnácti jsem svého otce nenáviděl: za jeho agresivní chování, násilí, za alkohol. Později jsem si řekl, že moje dítě nesmí nic takového zažít. A tady vznikla moje motivace studovat psychologii a zabývat se výchovou,“ prozrazuje šestačtyřicetiletý mostecký rodák Studnička kořeny svého zaměření. Původně byl vrcholovým sportovcem, na zimní olympiádě reprezentoval Česko na bobech a teprve v devětadvaceti se dal na studia psychologie.
Před několika lety přišel s projekty zabývajícími se výchovou, partnerskými vztahy a mentorováním mužů. Například o svém programu Dovychovat říká, že je spíše o výchově rodičů než dětí. „Lidé chtějí mít fajn děti, ale my ukazujeme, jak být dobrým rodičem a partnerem, tedy jak dovychovat sám sebe. A také jak mít radost ze života bez ohledu na to, jaké situace prožívám.“ Facebooková stránka projektu Dovychovat má 117 tisíc sledujících. Studnička na sociálních sítích i ve svých kurzech jde sám příkladem. Popisuje vlastní vztah se svým sedmnáctiletým synem, který mu byl před lety po rozvodu svěřen do výhradní výchovy.
„Máme opravdu nádherný vztah. Teď jsem třeba přijel po třech dnech domů a můj syn Milan přiběhl ke dveřím a řekl, že mě má moc rád,“ vypráví v rozhovoru Studnička. V internetových diskusích se občas objevují ohlasy, že Studnička přehání, „machruje“ a „dělá marketing“, terapeut ale ujišťuje, že si nevymýšlí. „Klíčem je, že jsem dělal všechno pro to, abych byl pro syna vzorem. Co řeknu, musí platit. To, co chci po něm, žiju sám,“ zdůrazňuje psycholog. Jako příklad uvádí třeba zdravé stravování, přístup k učení nebo ke své ženě. „Já dodnes studuji, pořád se něco učím,“ podotýká Studnička, který má na křesle rozečtenou knihu od Ericha Fromma Umění milovat. Jeho manželkou je Olga Studničková Šípková, bývalá mistryně světa v aerobiku a dnes také mentální koučka, jež se podílí i na manželových projektech. „Syn vidí, jak komunikuji s mou ženou, jak řešíme konflikty. A povídám si s ním o tom, takže on se se mnou také radí, jak probírat témata se svou holčinou. Je mezi námi velká důvěra a z toho mám radost,“ líčí psycholog. A dodává, že se už od synových prvních let snažil práci přizpůsobit tomu, aby na něj měl dost času.
K pojmenování jednoho z jeho kurzů Restart muže Studničku podle jeho slov inspiroval příběh vlastního otce, vyučeného elektrikáře, s nímž měl v dětství velmi špatné vztahy. „On se ale ve čtyřiceti úplně změnil, přestal pít a začal číst a studovat. Na vlastní oči jsem viděl, jak se chlap, který byl dříve nesnesitelný agresivní alkoholik, dokáže restartovat.“
Řeč „běžných chlapů“
Na projektu spolupracuje s mentorem Slávou Černým, který se ještě před šesti lety živil jako strojní inženýr v mladoboleslavské Škodovce, ale poté se začal věnovat koučování mužů. Černý, mimo jiné autor facebookové výzvy Táta, který má doma klid, podle svých webových stránek pomáhá „mužům mít doma milující ženu a šťastnou rodinu“.
Také on má za sebou celkem pohnutý vztahový příběh. „Měl jsem obrovský strach z ženských emocí, nevěděl jsem si s nimi rady, utíkal jsem ze vztahů, které jsem střídal, podváděl jsem, manipuloval, předstíral jsem, že jsem king, ale měl jsem strašně nízké sebevědomí,“ vypráví čtyřicetiletý Černý ve videorozhovoru z Alp, kde tráví jarní prázdniny se svou rodinou. Dodává, že před lety došel dokonce do situace, kdy uvažoval o sebevraždě. I on měl otce, kterého doma příliš nepotkával, protože jako řidič kamionu byl neustále na cestách. Se svou matkou si Černý v dětství příliš nerozuměl.
Tehdejší přítelkyně ho jednou dovedla na přednášku Milana Studničky. S ním se Černý později spřátelil, začal se řídit jeho radami, „šel do sebe“ a překopal své životní stereotypy. A oba dva začali vystupovat na společných akcích pro muže. „Tím, že o svých někdejších selháních mluvím veřejně, jsem do naší komunity získal spousty chlapů, kteří se v tom poznávají a jsou rádi, že konečně našli prostor, kde své problémy mohou sdílet,“ říká Černý, pocházející z rodiny volyňských Čechů, který první roky svého života strávil na Ukrajině a v roce 1992 se přestěhoval do Česka. Kromě už zmíněných projektů se Studničkou provozují ještě kurzy Vůdce smečky, Základní trénink pro muže nebo Klub odvážných chlapů (KOCH).
V mnoha rodinách pošramocená obliba a autorita otců souvisí podle nich s tím, že muži často nezvládají život se svou partnerkou, nejsou ochotni svým ženám naslouchat, komunikovat s nimi. „Vlastně se žen bojí, protože je celý život, doma i ve školách, běžně vychovávaly především ženy, které jim udílely jeden příkaz za druhým. Neumí a zpravidla nechtějí s nimi mluvit o problémech, o kterých se na rozdíl od svých partnerek domnívají, že už jsou dávno vyřešené, bojí se jejich emocí, raději před nimi utíkají do práce, hospody, k pornu nebo k milence,“ líčí Černý.
Letos v lednu se v Plzni, poblíž které Černý žije, zúčastnilo podle organizátorů 750 mužů akce nazvané KOCHference. Vyměňovali si své zkušenosti ze života i absolvovaných kurzů. Černý, otec roční dívky, který vychovává rovněž dvě starší dcery své partnerky, je úspěšný také proto, že mluví řečí „běžných chlapů“, za peprným výrazem nejde daleko.
„Když ti žena něco říká, drž chvíli hubu a začni ji vnímat, zkus ji pochopit,“ radí například. V jednom z kurzů klienti sehrávají scénky, kdy muž hraje ženu a další účastník se s ní snaží komunikovat. „Většina mužů v tom nemá žádné vzory, jejich otcové se mnohdy taky moc nezajímali o to, co si myslí jejich ženy,“ podotýká Černý. A muži, kteří přehlížejí své partnerky, se podle něj často podobně chovají ke svým potomkům.
Proti koučům bez akademického psychologického vzdělání se občas ohrazují zástupci odborné psychologické obce. „Jiří Babica české psychologie“, tak s narážkou na televizního kuchaře a baviče označili psychologové Albert Kšiňan a Petr Doležal na serveru Psychologie.cz například lektora osobního rozvoje a učitele tělocviku Marka Hermana, který se v médiích často vyjadřuje k výchově dětí a tvrdí bez opory v datech, že umístění dvouletého dítěte do jeslí či školky vede k emočnímu poškození.
„Člověk nemusí mít nutně psychologické vzdělání, aby nemohl poradit či podpořit druhého. Výhoda psychologů a psychoterapeutů s psychoterapeutickým výcvikem je ovšem určitý nadhled a také to, že si v rámci sebezkušenosti zmapovali svá zranění a slabá místa, takže lépe tuší, kde by do své práce mohli příliš promítat svou zkreslenou subjektivní zkušenost, která by mohla být zavádějící. To může koučům či laikům chybět,“ podotýká psycholog a rodinný terapeut Martin Galbavý. Eliška Kodyšová, psycholožka ze spolku Aperio – Společnosti pro zdravé rodičovství, se domnívá, že by se kouči měli věnovat spíše tématům osobního růstu a otázkám, jak uspět na pracovním trhu – a už ne psychologickým potřebám dítěte, protože podle ní neodborné rady mohou někdy i ublížit.
„Chlapy žádný papír nezajímá. Nikdo se mě nezeptal: Hele, a jsi psycholog? Chlapy zajímá výsledek a já mám výsledky, kterými žiju,“ odráží kritiku Černý. Dodává ale, že se neustále vzdělává a absolvoval několik kurzů pro kouče. A o klienty prý nemá nouzi, přestože třeba jeho taxa za hodinu individuální konzultace je pět tisíc korun.
„Když se chlapi ptají, jak zlepšit vztahy se svými dětmi, vedeme je třeba k tomu, aby se dětem hned na začátku omluvili za všechna svoje příkoří,“ pokračuje v představování svých metod Černý.
Kdo má zakódovanou rivalitu
„Pro většinu mužů je těžké přiznat si, že dělají něco špatně, notabene se za to omluvit. Nebyli jsme k tomu vychovávaní,“ říká absolvent kurzů Dovychovat a Restart muže sedmačtyřicetiletý Daniel Klotz z Prahy. Teď je prý schopen si vlastní chybu uvědomit a svým dětem – dvanáctileté dceři a o dva roky mladšímu synovi – se i omluvit. Třeba za to, že zbytečně zvýšil hlas. Povoláním je marketingový specialista a nyní v projektu Slávy Černého a Milana Studničky sám vypomáhá, třeba moderováním facebookových skupin účastníků kurzů. „Je to, jako byste cvičil v posilovně,“ poznamenává k diskusím v těchto komunitách. „Přiznání chyb, omluvy jsou věci, které člověku začnou dávat smysl, ale je třeba si to pořád připomínat a trénovat, protože vypěstovat si jejich praktickou dovednost je hrozně těžké. Je to dlouhodobý proces,“ říká k průběhu kurzů.
Některé názory a rady Studničky a Černého ovšem vyvolávají nesouhlas u řady psychologů, kteří se dlouhodobě zabývají rodičovstvím a partnerstvím. Spoluzakladatelé projektu Restart muže například tvrdí, že v první fázi života dítěte otec při výchově příliš důležitý není. „Samozřejmě že manželce s miminkem pomůžu, směju se na něj, ale co táta vymyslí s ročním dítětem? Prostor pro něj začíná až ve chvíli, kdy je dítě schopno začít komunikovat,“ tvrdí Studnička.
Tento postoj ale odmítá například psycholožka Eliška Kodyšová. „Vztah otce k dítěti vzniká už před jeho narozením, jeho potomek ho samozřejmě vnímá i v prvních měsících života. Pokud se táta věnuje péči o dítě už v této době, má pozdější vztah otce a dítěte na čem stavět,“ poznamenává Kodyšová. Michaela Marksová z think-tanku Solvo, který zveřejnil v úvodu zmíněný výzkum o českých dětech, připomíná, že v tuzemsku chodí na rodičovskou dovolenou pouze dvě procenta otců. „To je možná jeden z důvodů, proč děti nemají se svými otci později nejlepší vztahy,“ říká bývalá ministryně práce a sociálních věcí.
Studnička s Černým své klienty vedou také k tomu, aby cíleně rozlišovali mezi výchovou dívek a chlapců. „Holčičky jsou jiné, nemají v sobě zakódovanou tu rivalitu,“ vysvětluje například Studnička, proč podle něj otcové dělají chybu, když své dcery tlačí k výkonům, třeba ve sportu. „Potom se nemůžou divit, když se náctiletá holka začne sebepoškozovat, trpí totálně nízkým sebevědomím, protože její sebehodnota je postavená na výkonu, který od ní táta očekává,“ říká Studnička a dodává, že na terapie kvůli traumatům z dětství k němu chodí několik vrcholových sportovkyň. „I moje žena často mluví o tom, jak jí sport ublížil,“ zmiňuje svou manželku Olgu Studničkovou Šípkovou.
„Domnívat se, že holky nejsou soutěživé, je nesmysl. Také mají tendenci se porovnávat a snahu vyniknout. Třeba v jiných směrech než kluci, ale je to tam,“ oponuje názoru kolegy z oboru psycholog Martin Galbavý. A příčinu špatných vztahů nevidí v tom, že někteří otcové či matky vychovávají stejně chlapce a dívky. „Když už bych někde viděl možné úskalí, tak je to schopnost či neschopnost otce ocenit u dcery ženskost, feminitu. To se děje nejdříve tak, že tu ženskost oceňuje otec u matky dívky a dcera to může vnímat, a pak i u ní. Ale zároveň se může té ženskosti u dospívající dívky leknout. Pak na ni třeba reaguje negativně – bojí se, aby jeho vztahovost nebyla vykládána příliš sexuálně.“
Ženy kroutí hlavou
Za dramatičtější zprávu, než že se otcové v žebříčku „popularity“ českých dětí umístili až na sedmém místě, považuje koordinátorka výzkumu think-tanku Solvo Jana Hamanová skutečnost, že vztah s tátou hodnotilo jen 79 procent dětí a soužití s matkou 92 procent. „Alarmující je, že pětina dětí zřejmě nevídá otce a skoro desetina matku,“ poznamenává socioložka, která též vede agenturu SC&C. Ještě naléhavěji působí data čistě u dětí, které nebydlí s jedním z rodičů, zpravidla po rozvodu. U těch, které nežijí s matkou, se s ní vůbec nestýká 36 procent. Mezi dětmi, které nebydlí s tátou, se s ním nevídá 31 procent. Rozchody rodičů končí podle Hamanové příliš často nezájmem jednoho z nich o vlastní dítě, případně jeden z rodičů znemožňuje kontakt se svým potomkem druhému.
Obava, že otec může kvůli rozvodu kromě své partnerky přijít i o dítě, dělá z některých mužů paradoxně lepší otce, než jací byli do té doby. Všímá si toho další kouč, Petr Suchý, který založil projekt Tátohraní. „Ti tátové se najednou začnou snažit a dětem se mnohem víc věnují. Jejich partnerky nad tou proměnou kroutí hlavou a říkají: já to nechápu, kdyby se tak choval před dvěma lety, asi bych se vůbec nerozváděla.“
Podle Suchého, někdejšího bankovního manažera, který se mentorování mužů věnuje pět let, je současná krize otcovství zapříčiněna také tím, že i mnozí tátové, kteří se nerozvádějí a v rodinách se fyzicky nacházejí, ve výchově ve skutečnosti přítomni nejsou. „Jsou sice s dětmi doma, případně na hřišti, ale nejsou tam přítomni mentálně. Koukají do počítače, do mobilů. Přitom by se měli dětem věnovat. Ne je vodit za ručičku, ale být jim k dispozici, ukázat jim tu chlapskou, dravou energii, která dětem dovolí experimentovat a přitom se zároveň cítit v bezpečí.“
Padesátiletý Petr Suchý, žijící poblíž Říčan u Prahy, který sám prošel rozvodem, vyhořením v předchozí práci i léčbou rakoviny, se tápajícím otcům ve svých webinářích o výchově a kurzech projektu Tátohraní snaží ukázat jak na to. Mimo jiné organizuje zážitkové pobyty otců s jejich dětmi, k nim patří třeba pobyt v přírodě pod názvem Velká divočina nebo víkendové „dobývání“ skutečného hradu ve hře Za čest krále.
Na několika kurzech a pobytech Tátohraní byl se svou letos desetiletou dcerou čtyřicetiletý programátor Pavel Jurka z Prahy. „Některé věci jsem si tam uvědomil,“ tvrdí. „Dřív se třeba stávalo, že dcera za mnou přišla, ať si s ní jdu hrát, ale já ji odbyl, protože jsem byl unavený. Teď už energii a chuť najdu, protože vím, že brzy může přijít čas, kdy zájem naopak nebude mít ona. Ale třeba si pak vzpomene na to, že jsem nebyl úplně nejhorší táta na světě.“
