O generaci dnešních padesátníků se tvrdí, že jde o generaci vítězů. Zažili revoluci v roce 1989, užili si euforii devadesátek, rychle se dostali na vedoucí místa ve firmách, dnes mají peníze, pevné pozice a z toho plynoucí sebevědomí. Sám k téhle generaci patřím, takže rozumím generaci mladší, která se na nás dívá lehce nevraživě. Abych ale ostří generačního konfliktu poněkud otupil a ukázal, že to taky nemáme jednoduché, dopustím se tady trochy fňukání, na které má snad člověk po padesátce už nárok.

Především zdraví. Nám padesátníkům je sice možné závidět chytré sportovní hodinky za dvacet tisíc, na kterých nemálo z nás ujíždí a které změří úplně všechno, co se změřit dá. Ovšem rozhodně už nám nelze závidět to, co nám ukazují. Stále pomalejší metabolismus. Neúprosně rostoucí údaj o BMI. Stále vyšší úsilí nutné ke zdolání pár kilometrů, a tedy ke spálení kalorií. A tak dále. Neznám padesátníka, který by svoje přechytralé hodinky nevyměnil za návrat do doby, kdy na ně neměl.   

Nehledě na to, že pokud si chceme na úspěchy mládí zavzpomínat za podpory nějaké té láhve, můžeme si být jistí, že si to budeme následně skrze kocovinu vyčítat minimálně do pozítří. Ach, kde jsou ty časy kdy si člověk mohl dát beztrestně sedm piv a zelenou a druhý den ráno zvesela vyskotačil, aniž by měl chuť si odšroubovat hlavu? 

Psychika. Je sice pravda, že padesátníci jsou většinou na slušných místech, jak se říká profesně na vrcholu. Jenže z vrcholu už vede jen neveselá cesta dolů. Kdo tuhle situaci nepoznal, nemůže pochopit, jaká to jsou muka, když člověk ví, že v dalších letech nebude dělat nic jiného, než se pokoušet dobíhat za stále intenzivnějšího funění neodvratně ujíždějící vlak. A tak nějak tuší, že u toho bude vypadat přinejlepším tragikomicky. 

Nesoudnost. Právě proto, že jsme zažívali většinou úspěch, máme občas pocit, že máme nárok, aby trval věčně. A to ve všech oblastech, včetně vztahů. A podle toho také dopadá. Dokáže si  někdo z mladší generace představit, jak trapně se nakonec cítí padesátník, který se ze setrvačnosti pokusí vrkat na ženu o pětadvacet let mladší, načež se podívá do zrcadla, ve kterém zjistí, proč ho dotyčná poslala do háje variací na hlášku „vrať se do hrobu“? Nebo, když si chce padesátník pořídit coby brzdu stárnutí motorku a protože jeho vlastní motorické schopnosti už dávno nejsou co bývaly, položí ji už v autoškole a následně dělá testy za pobaveného přihlížení o generaci mladšího instruktora na potřetí, aby uspěl s odřenýma ušima jen díky nepatřičnému soucitu zkušebního komisaře? Kdo by tohle chtěl zažít?!  

Závislost na pozornosti. Hodně z nás padesátníků se snaží za každou cenu udržet v popředí a děláme u toho mnohdy legrační věci. Znám nemálo mužů padesátníků, kteří začali najednou zastávat ultrakonzervativní, nebo v řidších případech naopak ultraprogresivní, pozice v naději, že ještě jednou v životě povedou cosi jako revoluci proti „establishmentu“, dostanou se tak do centra pozornosti, tím nějak magicky omládnou a budou zase sexy. Máloco je komicky truchlivější než tito nešťastníci. 

Ne, milé děti. Nám padesátníkům není co závidět. Jsme jen bývalí vítězové. A zasloužíme si, na naší neodvratné cestě na smetiště dějin, vlídné zacházení a soucit!

Zajímají vás další kvalitní články z Hospodářských novin? Výběr těch nejúspěšnějších posíláme každý všední den večer v našem newsletteru 7 v SEDM, který si můžete zdarma přihlásit.