Oblíbenec akademiků i široké čtenářské veřejnosti. Charakteristika anglického prozaika Iana McEwana může být stručná. Netřeba víc superlativů. Nositel prestižní Man Bookerovy ceny patří k nejznámějším britským prozaikům, a to především díky své Betonové zahradě, Amsterdamu a Pokání, jež si ve filmové podobě vysloužilo hned několik amerických Oscarů. V čem se však McEwan ještě liší od jiných literárních hvězd? „Nikdy neustrnul v již prošlé cestě,“ píše filozofka a publicistka Tereza Matějčková v doslovu k jeho poslednímu románu Hodiny. „Vždy měl odvahu stát se znovu spisovatelem, psát, jako by začínal znovu, probádat nový přístup a nové téma.“
V Hodinách to pak McEwan názorně předvádí. Pustil se do nezvykle košatého příběhu, který začíná na konci druhé světové války a vrcholí covidovou pandemií, a obsáhne tedy celý jeden životní příběh. Ten vypráví hlavní postava – Roland Baines. Kdysi nadějný, ale nevystudovaný klavírní virtuos a neúspěšný literát, který se nejen roky potýká s dětskou vzpomínkou na milostný vztah s učitelkou klavíru, ale se vztekem i obdivem vnímá odchod své ženy, která dá přednost literatuře a provždy se odstřihne od něho i jejich malého syna, a přitom – jaksi mimoděk – objevuje také temné kapitoly v příběhu svých rodičů, až najde zamlčeného bratra. K tomu připočtěme poválečnou Libyi a Německo, suezskou a karibskou krizi, radioaktivní mrak z Černobylu, Beethovena a Mozarta, jazz, pád Berlínské zdi, kampaň MeToo, covid-19…
Obsáhnout to vše, neztratit se, udržet spád i napětí a ještě odpovídat na otázky po smyslu dějin i budoucnosti? Tomu se říkávalo za časů, kdy McEwan chodil do klavíru, majstrštyk.
Ian McEwan: Hodiny
KNIHA, v překladu Ladislava Šenkyříka vydal Odeon, 2023
