Výbuch války vyvolává v různých lidech různé pocity. „I kdyby nás to mělo zahubit, přece to bylo krásné,“ rozplýval se nad vypuknutím první světové války generál Erich von Falkenhayn, v létě 1914 pruský ministr války, později náčelník německého generálního štábu a architekt bitvy u Verdunu – onoho pověstného „mlýnku na (lidské) maso“. První světová válka, která skončila před 105 lety, 11. listopadu 1918, nakonec Německé císařství skutečně zahubila. Ale dnes se, především v Česku, velmi málo ví, že Falkenhayn a jeho kolegové byli během konfliktu velmi blízko k vítězství, nebo aspoň k remíze. Mnohem blíže než Adolf Hitler ve druhé světové válce.
Výsledek prvního světového konfliktu byl dlouhou dobu „na ostří nože“, abychom použili název jedné z nejlepších knih, jaká o něm kdy byla napsána. Pokud by skutečně skončil kompromisním mírem, dějiny dvacátého století by vypadaly úplně jinak. A úplně jinak by se žilo i nám Čechům. V nějakém ohledu jistě lépe, v jiném ale mnohem hůře, jak si ukážeme.
Je vlastně s podivem, že Německo a Rakousko-Uhersko, jehož součástí tehdy byly české země, první světovou válku na hlavu prohrály. Jak ukázal německý historik Holger Afflerbach, došlo k tomu jen proto, že se ve Vídni a v Berlíně dopustili zásadních chyb. Tou první bylo přepadení neutrální Belgie v srpnu 1914, což vtáhlo do války Velkou Británii. Pokud by centrální mocnosti, tedy Německo a Rakousko-Uhersko, bojovaly jen proti Francouzům a Rusům, nejspíš by zvítězily.
Schlieffenův plán, tedy německý plán na vedení války, ale s jinou možností než s porušením belgické neutrality ani nepočítal. Chybou, které se Němci mohli ze svého pohledu vyvarovat spíše, tak bylo vyhlášení neomezené ponorkové války včetně potápění neutrálních lodí, což v roce 1917 vtáhlo do konfliktu proti Berlínu i Spojené státy. Nebýt přílivu asi dvou milionů amerických vojáků na západní frontu, konflikt by pravděpodobně na západě skončil remízou.
Co by to znamenalo pro celkový výsledek války a pro uspořádání Evropy? Z českého pohledu rozhodně nic pěkného. Nezapomínejme, že už předtím, než Američané stihli přes Atlantik přeplavit do Evropy svá vojska, si Německo a Rakousko-Uhersko připsaly obrovský triumf – porazily Rusko. Na jedné ze dvou klíčových front, na té východní, tedy válku vyhrály. A v tom případě jim na té západní stačila remíza, která by podle všeho nastala, nebýt zmíněného amerického vstupu do konfliktu.
Stačila trocha velkorysosti
„Pro to, aby Německo v první světové válce zvítězilo na celé čáře, nepotřebovalo vyhrát na západě. Pokud by Německo porazilo Rusko v zápase o kontrolu nad zdroji ve střední a východní Evropě, tak by remíza na západě Berlínu stačila k zajištění nadvlády nad většinou Evropy,“ konstatoval historik Dominic Lieven. Přitom, jak řečeno, na východě Němci zvítězili a na západě sahali po remíze, kterou jim z rukou vyrvala teprve americká intervence.
Na jaře 1918, po pokoření Ruska, tak bylo Německo historicky nejblíže ke světovládě. Tak blízko, jak se Hitler nikdy nedostal. V Berlíně si to uvědomovali, a tak svým protivníkům opakovaně nabízeli mír. Kdyby byli velkorysejší, nejspíš ho mohli mít. Zřejmě by stačilo, aby se ve prospěch Francie vzdali Alsaska a Lotrinska a zavázali se plně obnovit nezávislost Belgie a uhradit jí válečné škody. Vyčerpaní Francouzi a Britové by na takové podmínky s velkou pravděpodobností přistoupili, uvádí profesor Afflerbach. Jenže Němci ve svých nabídkách tak velkorysí nebyli, Spojenci je odmítli, s americkou pomocí odrazili obří německou ofenzivu z jara 1918. A zbytek je historie.
Dominance Německa, občanská válka i federace. Jak by se Čechům žilo, nebýt první světové války?
Kdyby první světová válka skončila onou remízou na západě, které předcházel německý a rakousko-uherský triumf na východě, Evropa a v jejím rámci české země by dnes vypadaly úplně jinak. Samostatný český či československý stát by nikdy nevznikl. Stejně tak by neexistovalo Polsko a většina dalších zemí střední a východní Evropy. Přetrvala by habsburská monarchie, ale nebylo by to ono Rakousko-Uhersko, jak ho známe před rokem 1914, tedy soustátí, v jehož západní části se žilo relativně liberálně. Za války se monarchie zbrutalizovala a je dobré zdůraznit, že právě proti tomuto diktátorsky-militaristickému Rakousku se nakonec většina Čechů ve válečných letech postavila. Po vítězné válce by navíc Vídeň byla na triumfujícím Berlíně ještě závislejší než před rokem 1914. A víme, že v Berlíně se dívali s nejvyšším odporem na všechny snahy Čechů a dalších národů monarchie po větších právech.
Katastrofa. Nebo ne?
Tento výsledek války by tedy pro Čechy či Poláky byl katastrofou. Je výrazem naprosté ignorance, když britský historik Niall Ferguson ve své i česky vydané knize Nešťastná válka napsal, že Evropa vzniklá po německém vítězství na východě a remíze na západě by byla předchůdkyní dnešní Evropské unie. Tedy pokud nevěříme lžím, že dnešní EU je ve skutečnosti svazkem, kterému diktují Němci. Jak konstatuje Holger Afflerbach v souladu s výzkumy řady jiných historiků, především Fritze Fischera, německé elity už během války načrtly jasný program své dominance v Evropě, který ukazoval na „bezuzdnost německého imperialismu“.
V zájmu Čechů a dalších národů střední a východní Evropy tedy absolutně nebylo vítězství Německa a Rakousko-Uherska v první světové válce. Vedlo by k jejich útlaku, neplnoprávnosti, nejspíš i snahám odnárodnit je. Češi už byli v roce 1914 plně vyvinutým národem s elitami, chyběla jim pouze politická moc, jejich odnárodnění by nejspíš možné nebylo. Ale můžeme bezpečně říct, že jiný výsledek první světové války by znamenal, že dnes by neexistovali žádní Slováci. Maďaři by se o to postarali, pomaďarštili by je.
Vítězství Německa a Rakouska-Uherska by pro nás bylo katastrofou, ale nepřišla spousta katastrof do našeho koutu Evropy tak jako tak? Kdyby ve střední a východní Evropě přežilo Rakousko-Uhersko a dominovalo jí triumfující Německo, Hitler by se nikdy nedostal k moci. Komunismus by pravděpodobně zůstal omezený jen na Rusko. Holger Afflerbach proto tvrdí, že pokud by válka na západě skončila remízou, jistě by to bylo z bezprostředního hlediska velmi špatně pro Čechy či Poláky, ale celkově pro Evropu i pro nás v jejím středu by to byl lepší výsledek – dost možná by nenastal holokaust a desítky milionů mrtvých ve druhé světové válce. „A i historie střední a východní Evropy by jen těžko byla horší, než jaká byla ve skutečnosti. Naopak, pravděpodobně by byla mnohem lepší,“ napsal mi profesor Afflerbach v naší soukromé korespondenci o jedné z jeho knih.
Ano, takovou možnost nelze automaticky zavrhnout, když si uvědomíme, jak obrovské tragédie se v desetiletích po první světové válce ve střední a východní Evropě odehrály. Ale vezměme v úvahu základní fakta – tragédií nebyl primárně výsledek první světové války spojený s rozpadem habsburské či ruské říše. „Prakatastrofou“, jak to nazval americký diplomat George Kennan, byla samotná první světová válka. Tedy že vůbec vypukla. A i když v posledních letech opět došlo k některým pokusům o rozmělnění viny, drtivá většina historiků se shoduje, že za její rozpoutání nese hlavní odpovědnost Rakousko-Uhersko a Německo. Tamní političtí a vojenští vůdci se v červencové krizi roku 1914, která k výbuchu války vedla, chovali se „zločinnou nezodpovědností“, jak to nazval historik Stig Förster. Jejich vlastní činy následně zahubily, abychom se vrátili na začátek tohoto textu, nejen je samé, ale celou tehdejší Evropu.
