Dominance Německa, občanská válka i federace. Jak by se Čechům žilo, nebýt první světové války?

Dnes mluvíme o úpadku globalizace. Tedy o konci doby, kdy jsme si mysleli, že když spolu státy volně obchodují, prostě není možné, aby se spolu pustily do války. Pandemie nebo ruská invaze na Ukrajinu vyvolala horečnou snahu o větší soběstačnost – i Evropa včetně Česka tak mluví o nutnosti, aby se čipy nebo antibiotika vyráběly u nás, nikoliv někde daleko, byť by to bylo levnější. Něco podobného už Evropa zažila, a to po první světové válce. Tehdy se bezprecedentně globalizovaný svět rozpadl v prachu první světové války. „Ukázalo se, že když proti sobě stojí národní bezpečnost a ekonomické zájmy, tak vyhraje to první,“ říká v rozhovoru s HN historik Jakub Rákosník. Jaké poučení z toho plyne pro dnešní svět?

Češi vnímají 28. říjen 1918 a léta, která bezprostředně následovala, jednoznačně kladně. Jak to mají jinde v Evropě?

U nás po první světové válce přichází dvacetiletí, které v rámci našich dějin bereme jako mimořádně pozitivní. To je ale v Evropě neobvyklé. Ani nemusíme zmiňovat Němce, pro ně to je temná epocha jejich dějin. Ale ani pro Brity a Francouze nejsou dvacátá a třicátá léta oslňující. I v tomto kontextu je třeba vnímat jejich chování vůči Československu na konci třicátých let. Negativní vzpomínky na válku pro ně byly strašně silné, populace novou válku nechtěla a na to demokratičtí politici reagovali appeasementem.

Ztráty na frontě za první světové války byly samozřejmě obrovské, ale proč vnímají Britové a Francouzi poměrně negativně i to meziválečné dvacetiletí? Jasně, v roce 1929 přišla hospodářská krize s velkou nezaměstnaností, ale ta byla i v Československu.

V Británii byla ekonomicky dost nepřívětivá už dvacátá léta. Zatímco my jsme si zažili ta takzvaná zlatá dvacátá léta ve druhé polovině dekády, Británie měla celé desetiletí v průměru desetiprocentní nezaměstnanost. Francii zase mezi válkami sužuje velká politická nestabilita a lidé žijí pod dojmem obřích ztrát, které jejich země utrpěla za války. A ekonomicky to taky není žádný zázrak. Skutečným vítězem jsou USA. A když si srovnáme tehdejší stav s imperiální Británií a Francií z doby kulminace kolonialismu v devatenáctém století, tak převládá dojem, že velikost obou zemí vyprchává, byť čistě geograficky získaly po první světové válce další území. A pak přijde velká hospodářská krize. To vše se drží v paměti obyvatelstva i po druhé světové válce.