Jih a východ Ukrajiny byly nebo stále ještě jsou označovány jako ruskojazyčné. Obyvatelé tam víc používali ruštinu než ukrajinštinu, což ale neznamenalo, že se považují za Rusy nebo že by dávali přednost životu v Rusku. Tato oblast čelila v uplynulých staletích silné rusifikaci, ukrajinštinu nejprve Ruské impérium a pak Sovětský svaz potlačovaly. Po vzniku nezávislé Ukrajiny v roce 1991 nikdo nikomu nepředpisoval, jak má mluvit a psát, ale pro velkou část obyvatel nového státu byla ruština dorozumívací řečí, bez jakýchkoliv politických konotací.
Průzkum v roce 1989 ukázal, že tehdy zhruba čtyřicet procent obyvatel Ukrajiny (v té době ještě Ukrajinské sovětské socialistické republiky) používalo denně ukrajinštinu. Většinou lidé na venkově a na západě země. Ve všech velkých městech s výjimkou Lvova převládala ruština.
Když přijel v roce 1990 britský novinář ukrajinského původu Askold Krushelnycky do Kyjeva, slyšel kolem sebe jenom ruštinu. „Někteří lidé se dokonce báli mluvit ukrajinsky, protože hovořit tímto jazykem dříve znamenalo vystavit se nebezpečí obvinění z buržoazního nacionalismu,“ napsal ve své knize Oranžová revoluce.
Právě tento zlomový moment z roku 2004 – protesty proti zmanipulování voleb – byl prvním signálem odchodu Ukrajiny z ruského stínu. O desetiletí později Ukrajinci povstali proti prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, který po nátlaku Ruska odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií a namísto toho přijal ekonomickou pomoc a finanční půjčku z Moskvy.
Začaly události, kterým Ukrajinci říkají revoluce důstojnosti a ve světě jsou spíše známé jako „Majdan“. Revoluce zvítězila, ale po ní Rusko anektovalo Krym a odtrhlo od Ukrajiny část Donbasu. Pro mnohé Ukrajince, kteří do té doby neměli s používáním ruštiny problém, to byl podnět ke změně.
Na čí straně stojíš
Jedním z těch, pro které bylo dříve normální komunikovat rusky, ale dnes se od jazyka okupantů a agresorů distancují, je Ihor Harmaš ze Záporoží. Hospodářským novinám v rozhovoru řekl, že se tak rozhodl právě v roce 2014.
„Žil jsem tehdy v Záporoží, kde jasně převládala ruština, slyšet do té doby ukrajinštinu bylo ve městě raritou. Jižní a východní Ukrajina byla ruskojazyčná. Byl to důsledek staletí ruského vlivu a nadvlády, takže to nebylo nic divného. Revoluce byla odpovědí na Janukovyčovu proruskou politiku, kterou chtěl Ukrajinu připoutat k Rusku,“ vypráví Harmaš.
Své rozhodnutí bral jako politický postoj. „Bylo třeba se rozhodnout. Lidé začali přecházet na ukrajinštinu. Jestliže nechcete žít ve spojení s Ruskem, musíte hovořit ukrajinsky, a ne rusky. Já jsem byl také rusky mluvící, ale tehdy jsem se rozhodl pro ukrajinštinu,“ vysvětluje.
„Jsou tam skvělí ruští chlapi.“ Pro Ukrajince je momentálně akceptovatelný pouze jediný typ Rusa
Sám poté začal organizovat jazykové kurzy a akce na podporu ukrajinštiny. Vedl je v místech, která byla blízko fronty a okupovaných území, pořádal také festivaly a akce, kde se propagovala ukrajinská kultura a literatura. „Ale jazyk a jazykové zvyklosti nelze změnit tak rychle jako politiku. Přejít z ruštiny na ukrajinštinu je složité psychologicky. Musíte se smířit s tím, že zpočátku budete dělat chyby, některé myšlenky těžko vyjadřujete, děláte pomlky mezi slovy, protože hledáte správná slova. Někteří lidé se toho bojí, proto váhají mluvit ukrajinsky. Ale je to krok, který je prostě třeba udělat. Dnes je to otázka, na čí straně stojíš. Buď na ukrajinské, nebo ruské,“ uvádí Ihor Harmaš.
Knihkupectví v ukrajinských městech dnes nabízejí jen ukrajinské knihy, z televizí a rádií zní ukrajinština. Byznys také přešel kompletně na ukrajinštinu: všechny banky a firmy zrušily mobilní aplikace nebo webové stránky v ruštině. Parlament schválil zákon o zákazu dovozu knih ze zemí agresora, tedy z Ruska a Běloruska.
Zelenskyj jako symbol přechodu na ukrajinštinu
Někteří lidé, kteří zatím nedokázali plně přejít na ukrajinštinu, se za to stydí. Kamarádka autora tohoto textu vzpomíná, jak letos na jaře jí starší lékařka vyplňovala recept a omlouvala se, že je rusky, protože ukrajinsky to ještě nezvládá. „Odmala se v naší rodině mluvilo rusky, ale teď jsem přešla na ukrajinštinu a mluvím tak i se svými syny. Dávám tím najevo, kam patřím,“ popsala Ukrajinka, která od loňského března žije v Praze.
Sám prezident Volodymyr Zelenskyj je symbolem této změny. Narodil se v Kryvém Rihu v ruskojazyčné oblasti a jeho rodným jazykem je ruština. Satirický televizní seriál Sluha národa, kde ztvárnil fiktivního ukrajinského prezidenta Vasyla Holoboroďka, byl natočen před několika lety v ruštině, což Zelenskému někteří Ukrajinci vyčítali. Od loňského začátku agrese 24. února ale mluví a píše jen ukrajinsky.
Parlament v roce 2019 přijal zákon, který zavedl pro státní zaměstnance povinně ukrajinštinu. Aby se neopakoval trapas, kdy se stal premiérem Mykola Azarov mluvící pouze rusky. Dnes by bylo něco takového nemyslitelné.
Bývalý prezident z let 2014 až 2019 Petro Porošenko je zase na Ukrajině vnímán rozporuplně, ale jedno mu nelze upřít. Po svém zvolení pochopil, že země se musí bránit také na kulturním poli. Z rozpočtu tak šly peníze na provozy ukrajinských institutů, které ve světě propagovaly ukrajinskou literaturu a ukrajinské umění po vzoru německých Goethe Institutů.
Poprvé také stát financoval ukrajinskou kinematografii v ukrajinském jazyce a vzniklo několik filmů, které měly mezinárodní ohlas. Například válečné drama Kyborgové z bitvy o doněcké letiště nebo snímek Nosorožec o divokých devadesátých letech, který se dostal na filmový festival v Benátkách. Ten natočil režisér Oleh Sencov, několik let vězněný v Rusku za odpor proti anexi Krymu a nyní bojující na frontě jako ukrajinský voják.
Carské zákazy
Ukrajinština toho přežila mnoho. Například v roce 1863 vypuklo v Rusku polské povstání, ale v Moskvě spatřovali nebezpečí i v Ukrajincích. Ministr vnitra hrabě Pjotr Valujev proto vydal zákaz vydávání jakýchkoliv knih a publikací v ukrajinském jazyce. „Ukrajinský jazyk, separátní od ruského, nikdy neexistoval, neexistuje a nebude existovat,“ napsal tehdy ministr.
O třináct let později v roce 1876 represe podpisem Emžského dekretu ještě přitvrdil car Alexandr II. Ten zakazoval i zpěv ukrajinských písní, divadelní představení v ukrajinštině a dovoz knih v tomto jazyce.
Později zasadil ukrajinštině úder diktátor Stalin. V roce 1929 se odehrálo masové zatýkání ukrajinsky píšících spisovatelů a básníků. Od té doby byla pro sovětský režim ukrajinština symbolem protiruského a protisovětského nacionalismu, který je třeba tvrdě potlačovat. V roce 1972 se obětí stal paradoxně i první tajemník ukrajinské komunistické strany Petro Šelest. Tvrdý bolševik, který prosazoval rázné potlačení pražského jara v roce 1968, vydal knihu Naše sovětská Ukrajina. Přes ideologický balast v ní zdůrazňoval ukrajinské tradice, svébytnou kulturu a také jazyk. Kniha narazila v Moskvě na odpor, generální tajemník strany Leonid Brežněv (sám rodák z Ukrajiny, ale potomek ruských přistěhovalců) nařídil její stažení z knihkupectví a Šelesta odvolal z funkce.
Ukrajinština se tak v době vyhlášení samostatného státu v roce 1991 postupně dostala do pozice menšinového jazyka oproti ruštině. Vladimir Putin ale invazí a vražděním zničil na mnoho let dopředu vztahy mezi Ukrajinci a Rusy. A „postaral“ se o to, že z ruštiny – dříve běžně používané – se stává na Ukrajině nenáviděný jazyk.
