Vladimir Putin má tři poradce. Ivana Hrozného, Petra Velikého a Kateřinu Velikou. Tato slova pronesl podle svědectví jednoho z ruských průmyslových oligarchů loni 24. února ráno v Kremlu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když se jej ostatní pozvaní na chodbě ptali, jak je možné, že prezident rozhodl o invazi na Ukrajinu v tak úzkém kruhu nejbližších poradců.
Ruský diktátor sám jednou naznačil, že chce být doma v historii zapsán jako sjednotitel. Nebo ten, kdo po období úpadku zase obnovil slávu ruského impéria. „Petr Veliký vedl jedenadvacet let severní válku. Mohlo by se zdát, že se během ní snažil něco násilně odtrhnout od Švédska. Ale on nic neodtrhával, on to navracel,“ prohlásil ruský vůdce loni v červnu na konferenci na moskevském výstavišti VDNCh. A dodal s úsměvem: „Soudě podle všeho je i naším údělem navracet a upevňovat.“
Tolik Lavrov a Putin. Své k tématu ruského imperialismu a zneužívání umění a náboženství pro mocenské politické cíle teď řekl, nebo spíše napsal, český kunsthistorik Ivan Foletti. Profesor Masarykovy univerzity a specialista na Byzanc. Vyšla mu kniha Ruský imperialismus: Umění, věda a náboženství ve službách režimů (1801–2023).
Foletti sám v Rusku žil a profesně působil, takže přidal své vlastní zážitky. Ruský imperialismus není suchopárná, těžko čitelná studie, jak tomu někdy bývá u akademiků, kteří sice mnoho vědí, ale příliš o tom neumějí psát. U Folettiho toto neplatí. Přehledně ukazuje, jak ruští vládci – carové, generální tajemníci komunistické strany a nyní prezident – pracovali s obrazy a představami minulosti, aby zdůvodnili a legitimizovali současnost.
Autor začíná v mimořádně ponurém místě. Chrámu Kristova vzkříšení v Moskvě. Svatostánek otevřený v roce 2020 v sobě spojuje dva kulty: silou rozšiřovaného Ruského impéria a Velké vlastenecké války. Objekt má „vojenskou“ khaki barvu. Stavba je totiž armádní. Jde o chrám ruských ozbrojených sil, kde jsou na zdech interiéru výjevy ze všech velkých ruských válek minulosti, konče Velkou vlasteneckou, jak Rusové nazývají druhou světovou válku. Zvonice je vysoká 75 metrů, protože v roce 2020 uplynulo tolik let od jejího konce.
Modlím se za mír, ten Putinův. Vliv Moskvy v druhé nejsilnější církvi v Česku sílí a řeší se, kam jdou peníze
Asi nikde na světě neexistuje takové spojení. Duchovní prostor – a zároveň oslava válek. Vedle tváří ruských vládců a vojevůdců měla být na zdi podle původních plánů i ta Vladimira Putina. Odmítl to ale se slovy: „Jednoho dne potomci ocení naše zásluhy, ale nyní je na to ještě brzo.“ Patrně šlo o dopředu připravenou hru, která měla ukázat Putinovu velikost přes jeho skromnost a pokoru.
Sám Foletti o tom v knize píše: „Když na počátku léta Putin chrám poprvé navštívil, bylo evidentní, jaká je skutečnost. V první řadě šlo o další krok v propojování trůnu a oltáře. Prezident se po chrámu procházel v doprovodu patriarchy a ministra obrany, líbal ikony, klaněl se posvátným předmětům, a přece řeč jeho těla jasně sdělovala, že je to on, kdo je v tomto prostoru pánem. Vojenský chrám evidentně sloužil k zakotvení myšlenky, která se v posledních letech stala pro Putinovu administrativu klíčovou. Byla to idea samotného Putina jako právoplatného nástupce Kristova vzkříšení největších hrdinných vůdců Ruska a Sovětského svazu.“
Autor dále charakterizuje styl architekta tohoto chrámu Dimitrije Smirnova tak, že „se explicitně obrací k minulosti. A jazykem vlastním všem tradičním neostylům chce ukázat na jednotu či kontinuitu mezi minulostí a současností. (…) Na vizuální a konceptuální úrovni tak Rusko čerpá nejen z carské reprezentace 19. století, ale také implicitně a neméně důrazně z tradice takzvaného středověkého světa“.
Foletti totiž zmiňuje jeden důležitý moment v ruských dějinách. Po válce s napoleonskou Francií na začátku devatenáctého století Rusko přestalo se snahou napodobovat Západ. Ruské kořeny oficiální historiografie, umění a architektura hledaly ve středověké Byzanci. Tento trend byl vlastně pokračovatelem teorie o Moskvě jako třetím Římu. Tedy že ruská metropole je nástupcem původního Říma a pak byzantského Cařihradu, který v roce 1453 dobyli Osmani.
Nárazníkové zóny
Věty o návaznosti putinovské propagandy na devatenácté století mi připomněly rozhovor, který jsem loni vedl s Hansem van Koningsbruggem, nizozemským rusistou a historikem specializujícím se na ruské dějiny. Ten říkal, že s Putinem a jeho lidmi se nemůžeme domluvit, protože zkrátka žijí v jiném století. „Putin uvažuje jako politik z devatenáctého století. Důležité jsou pro něj nárazníkové zóny, za něž považuje Bělorusko a v o něco menší míře Kazachstán. Z jeho pohledu chybí nárazníková zóna na jihozápadě a chce ji udělat z Ukrajiny,“ říkal Nizozemec.
Má pravdu. Ruští okupanti během invaze zničili města, jako byly Mariupol, Bachmut nebo Severodoněck. Ale to pro ně není důležité. Podstatné je, jak hlásají oficiální ruská média, že ta města jsou „naše“, osvobozená. V televizním projevu 24. února 2022 Putin při vyhlašování takzvané speciální vojenské operace tvrdil, že Rusko nemá zájem o žádné zisky ukrajinského území. Lhal celému světu. Současné ruské vedení plně v duchu kolonialismu minulých století nepovažuje Ukrajinu za samostatnou zemi a samostatnou kulturu. Je pro ně prostě Ruskem, maximálně autonomní oblastí v rámci Ruska.
Car Alexandr II. zakázal vydávání literatury v ukrajinštině v roce 1863, o třináct let později následoval úplný zákaz používání jazyka na veřejnosti. Ve dvacátém století na tuto tradici navázal Stalin. Ve třicátých letech zahájil pronásledování ukrajinských intelektuálů a myslitelů, snažil se Ukrajinu zlomit uměle vyvolaným hladomorem. Ruská říše, ať jí vládl kdokoliv, si sama sebe neuměla a neumí představit bez Ukrajiny. „Musíme obnovit naše svatyně,“ psal o nutnosti tažení na Ukrajinu ruský nacionalista a fanatik Alexandr Dugin, zastánce obnovy Sovětského svazu pod vedením Ruska.
„Ukrajina nechce zpět do impéria“
Ukrajinský historik Radomyr Mokryk v rozhovoru s ředitelem nakladatelství Academia Jiřím Padevětem uvedl, že vidí válku právě jako ukrajinské vzdorování ruskému imperialismu a kolonialismu. „Putin se ve svých projevech často vrací k otázce rozpadu Sovětského svazu, a nejenom že ho nazývá největší geopolitickou katastrofou, ale také rozpadem historického Ruska. Proto je vnímání Sovětského svazu na Ukrajině a v Rusku zcela opačné. Zatímco Rusové oplakávají dobu, kdy se jich svět bál, Ukrajinci ve své většině vnímají rozpad SSSR jako pád lágru národů. Rusové se snaží obnovit impérium silou – a Ukrajinci se tomu urputně brání. Je to příběh koloniální konfrontace. Historická linie Ruská říše – Sovětský svaz – Ruská federace je nepochybně namístě. A dnes trvá ze své podstaty koloniální válka – Ukrajina nechce zpátky do impéria a nebude tam.“
Nevíme zatím, jak ruskou propagandu změní agrese vůči Ukrajině. Zda se podaří válku vykreslit jako úspěch Putina, nebo jako hrdinný zápas Ruska o jeho přežití, protože na straně Ukrajiny je celý Západ a NATO. Dokud ale bude tento režim u moci, nepřestane s tvrzením, že Rusko se snaží vrátit na místo, které mu na základě historie a velikosti patří.
„Touha navázat, alespoň formou fasády, na středověkou a imperiální minulost se v Rusku posledního desetiletí stala jasným propagandistickým trendem. (…) Vladimir Putin a jeho svita se snaží poukázat na paralelu mezi svou vládou a vládou byzantských císařů a zároveň potvrdit tradici Moskvy jako třetího Říma,“ uzavírá Foletti.
