Vyrazili mi zub, ale stejně to miluju. Příběh tří úspěšných lidí, kteří propadli extrému

Ticho je tu a bezejmenné světlo upřeně pohlíží do prázdnoty. Vidím krkavce vracející se skrz bouře a mraky.“ Kdo poslouchá hudbu s těmito texty, ten určitě musí být smutným, zahořklým člověkem… Až na to, že pravdou je pravý opak.

Jde o text písně norské blackmetalové skupiny Gaahls Wyrd. Hudba to je pro „normálního“ člověka na první poslech zcela nestravitelná. Mohl by si říct, že kdo jí propadl, musí nejpozději zítra spáchat sebevraždu nebo zabít někoho jiného. Jenže: „Když se člověk potká s většinou dalších fanoušků této hudby, tak jsou extrémně v pohodě. Nevím, jestli to funguje jako nějaká terapie, nebo ta hudba přitahuje tento typ lidí,“ říká Daniel Vávra, herní vývojář, který stál za celosvětově úspěšnými hrami jako Mafia nebo Kingdom Come: Deliverance. „Kontrast mezi naladěním těchto lidí v reálném životě a tím, u čeho relaxují, je docela zvláštní. Ale je to prostě tak a já to mám stejně,“ říká se smíchem.

Ano, skutečně lze relaxovat u extrémní hudby a přitom být spokojeným, úspěšným člověkem. Vybrali jsme pro vás tři příklady lidí z různých oborů lidské činnosti, o kterých to platí.