Zpráva o střetu civilizací ze země hor a pružného toaletního papíru

Často se posmíváme Václavu Klausovi staršímu kvůli jeho „Zápiskům z cest“. Není se co divit, vzhledem k tomu, že po návratu z Islandu doporučoval řešit globální klimatickou změnu tím, že si „vezmeme o svetr více nebo o svetr méně“, v rovníkové Africe si pochvaloval, že na ulicích nejsou žádní tlustí lidé, a v Ázerbájdžánu se dojímal nad tím, že mu místní studenti zazpívali Děti ráje od Michala Davida. Ovšem to neznamená, že Klausův pokus byl od základu špatný. Poznámky z cest nám můžou dobře posloužit: nabídnout novou perspektivu pohledu na svět a nás samé. Zkusím tento starý žánr oživit i s rizikem, že si nakonec zasloužím stejný posměch jako bývalý prezident. Takže: vítejte v Tádžikistánu!

Komu tahle země patří?

Nejprve k tomu, proč do tohoto nejchudšího státu bývalého sovětského impéria, zapadákova už tak zapadlé Střední Asie vyrazit, pokud tam nejedete na kamarádskou návštěvu za místním diktátorem jako Miloš Zeman. Inu, primárně kvůli horám. Na východě je sedmitisícový Pamír. A na západě směrem k Uzbekistánu pak dobře přístupné Fanské hory s nepřebernými možnostmi putování přes jezera a čtyřtisícová sedla. Kdo chce vidět, jak vypadaly Alpy zhruba v polovině 19. století, neponičené masovou a vlastně jakoukoli turistikou, má šanci pouhých pár hodin autem od hlavního města Dušanbe.