Proč nás ovládají negativní zprávy plus několik tipů, jak se závislosti na nich zbavit

Zvěrstva Rusů na Ukrajině, raketové zdražování, nebezpečí energetického kolapsu, korupce, rozjíždějící se další kolo covidu – taky vás zamrazilo v zádech? Zprávy, které se na nás valí ze všech možných zdrojů, opravdu nepřekypují optimismem. Není divu, že to u řady lidí vyvolává úzkost, strach, ale třeba i vztek. Jsme přesyceni negativitou, máme černé myšlenky, vidíme budoucnost v lepším případě jako prostor nejistoty, v horším jako území beznaděje. Negativní zprávy jako by nás hypnotizovaly. Jenže proč se to děje? Odpovídá tahle automatická reakce realitě? Tedy tomu, co nám skutečně hrozí? A dá se s pocitem bezvýchodnosti nějak bojovat, alespoň tak, abychom si uchovali zdravou mysl?

Při hledání odpovědi na tyhle nesnadné otázky jsem narazil na několik zajímavých textů nabízejících tipy, jak na to. Pokusím se je zprostředkovat, nejprve si ale jasně řekněme, že podléhat negativním zprávám není žádná ostuda. Mají totiž skutečně až magickou moc s námi manipulovat. Proč? Podstata je podle vývojových psychologů v tom, že špatné, až katastrofické zprávy přitahují naši pozornost více než informace pozitivní, protože je v nich obsažena hrozba. Po většinu evoluce lidský druh vždy logicky věnoval větší pozornost tomu, co ho ohrožuje, jinak bychom těžko přežili. Zpráva, že se v okolí potuluje šavlozubý tygr, byla přirozeně podstatnější, než že je zrovna hezké počasí nebo že se u sousedů narodilo děcko.

Dnes se sice tygři v okolí zpravidla nepotulují a stejně tak většina z toho, co slyšíme z médií, nás přímo neohrožuje, instinkt dávat větší váhu negativním zprávám ale zůstal. Což je mimochodem, abych si rýpnul do vlastních řad, také důvod, proč se v médiích říká „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Je v tom sice trocha (no dobře, nejen trocha) cynismu, ale v jádru je to reakce na podprahovou poptávku čtenářů, posluchačů, diváků. Negativní zprávy prostě všichni „chceme“.