V úzkých není jen Putin. Demokracie vyhrává, diktátoři prohrávají. Jejich vláda se často mění v noční můru

Vladimir Putin o alkoholu příliš často nemluví. Minimálně jednou to ale udělal s obzvláštním zalíbením. „Ten, kdo neriskuje, nikdy nepije šampaňské,“ ocitoval v rozhovoru s deníkem Financial Times staré ruské přísloví. A pochválil sám sebe za to, jak se mu riskování vyplácí. To bylo před třemi lety. Otázkou je, jestli by ruský prezident něco takového zopakoval i dnes. Jeho invaze na Ukrajinu se zatím ukazuje být nikoliv rizikem, které stálo za to podstoupit, ale těžkou ranou ruské ekonomice, armádě i pověsti ve světě. Kdo ví, jestli jednou historici nenapíšou, že právě útok na Ukrajinu byl počátkem konce Putinova režimu.

V posledních letech bylo módní tvrdit, že demokracie je v krizi, zato autoritářským režimům se daří. Při jízdě po D1 asi leckoho napadlo, že než se v Česku opraví dálnice, v Číně postaví několik obřích měst. Nehledě na to, jakým směrem se demokracie v řadě zemí ubírá – různé tamější politické proudy jsou tak rozhádané, že spolu prakticky nedokážou mluvit. Masarykovo „demokracie je diskuse“ platí stále méně. Vždyť Spojené státy, vůdčí země demokratického světa, se kvůli neochotě prezidenta Donalda Trumpa uznat volební porážku dostaly před dvěma lety na samou hranu pokusu o puč.