Které knížky máte právě na nočním stolku?
Leží tam kniha Niccola Ammanitiho Io non ho paura (česky Já se nebojím), což je známý italský román. Když jsem letos v létě pobýval v Syrakusách a chodil tam do školy, abych si procvičil italštinu, doporučili nám ho učitelé. Kdyby se dělaly v jazykových školách čtenářské deníky, dal bych si tedy do něj tuhle knížku.
Co jste vlastně rád četl, když jste byl školou povinný a čtenářský deník si ještě psal?
Miloval jsem foglarovky. Moje první přečtená knížka ale byl Srub u zlatého klíče od Michaela Bernarda. Nevím, kdo je ten autor. Knížku jsem našel doma v knihovně. A pak jsem už četl všechno možné – zvláště knížky o hokeji, biografie slavných hráčů. Několik let jsem hrál hokej a samozřejmě snil o NHL.
Máte dnes nějakého zvlášť oblíbeného spisovatele?
Milan Kundera je můj oblíbený, zvláště se mi líbila Identity. Četl jsem ji anglicky, vlastně ani nevím, jestli vyšla česky. A pak se mi líbí Sally Rooneyová, mladá irská autorka. V Česku jí třeba vyšla knížka Normální lidi. Má zajímavý styl, až se dá říct, že bych tak chtěl také psát.
Se kterým autorem byste si rád dal v Syrakusách na náměstí šálek dobré kávy?
Když v Syrakusách, tak si chci pokecat italsky a pozval bych na kafe třeba Paola Giordana, který se proslavil ve svých šestadvaceti letech prvotinou Osamělost prvočísel.
Na co byste se ho chtěl zeptat?
Zajímalo by mě, jak překonal všechny ty strachy před druhou knížkou. Myslím si totiž, že nejtěžší je udělat druhý film, napsat druhou knížku, druhou divadelní hru… První knížka, první film, může být prostě jen „dar shůry“, tak jako pro mě bylo Pojedeme k moři. To odněkud přišlo, spadlo, ani nevím jak. Ale jestli jste skutečný autor, to se ukáže až u druhé knížky, druhého filmu, dalších filmů, dalších knížek. Giordano to zvládl skvěle.
A se kterým autorem byste rád strávil dlouhý let přes oceán, třeba do New Yorku?
S Charliem Kaufmanem, který napsal scénáře k filmům V kůži Johna Malkoviche, Milujte svého zabijáka nebo třeba Věčný svit neposkvrněné mysli. V letadle bychom měli spoustu času a já bych se ptal a ptal. Třeba na ty první momenty, kdy si ověřuje, že námět v něm rezonuje a vytváří pnutí, které ho vede k tomu, aby vyprávěl příběhy tím svým zvláštním způsobem. Co v těch chvílích přesně dělá? Zavře oči, nebo se jde projít, nebo…? Prostě by mě zajímal proces prvního zamilování se do látky. Raduje se přitom Charlie Kaufman, anebo ho látka musí iritovat, štvát?
Autorka je publicistka, pracuje pro Nadaci Charty 77 – Konto Bariéry.
