Vesmír zanikne nejdříve za stovky miliard let, říká astrofyzik Jiří Krtička. Dříve se ze Slunce stane rudý obr

Kniha Jima Holta Proč existuje svět? mi s malou nadsázkou zkazila dovolenou. Americký badatel v ní shrnuje kosmologické, matematické, filozofické a náboženské odpovědi na otázku, kterou si občas kladou všichni přemýšliví lidé. Na něco jsem v knize sice našel odpověď, ale mnohem víc otázek se vynořilo. Některé z nich jsem pak položil astrofyzikovi Jiřímu Krtičkovi.

Jak starý je náš svět?

To víme poměrně přesně, protože se to v posledních asi deseti letech podařilo změřit. Stáří vesmíru bylo určeno na 13,8 miliardy let.

Až takhle přesně? Jak se to měří?

Z družic dokážeme pozorovat takzvané reliktní záření, které vzniklo jen asi 400 tisíc let po velkém třesku − tedy v poměrně krátké době. Reliktní záření v sobě nese informaci, jak tehdy vesmír vypadal, a díky tomu jsme schopni určit i jeho stáří.

Kde se náš svět vůbec vzal?

To už je trochu za hranicemi současných fyzikálních znalostí. Potřebujeme takzvanou teorii všeho, která by sjednotila to, co už o světě víme. A tu zatím nemáme.

Mluvíte o velkém třesku. Co to je?

Jak se zdá, na počátku vesmíru byla "prvotní singularita", která se začala prudce rozpínat. Můžeme si to představit jako nesmírně hustou a horkou tečku, která vybuchla. Vesmír byl nejdřív homogenní, ale jak se rozpínal, začaly v něm vznikat fluktuace hustoty hmoty. Ty daly postupně vzniknout strukturám, které dnes pozorujeme − galaxiím, hvězdám a planetám.

Viditelný vesmír má asi sto miliard galaxií, jako je naše Mléčná dráha. Tak obrovské množství hmoty si ani nedokážeme představit. Jak se to všechno před velkým třeskem mohlo vejít do té prvotní singularity? Všechno včetně Prahy, Brna, Pardubic a Bruntálu…

Hmota byla zaprvé nesmírně hustá a zadruhé nemusela být složena z částic, které známe dnes. V počátcích vesmíru zřejmě existovaly jiné částice než protony, neutrony a elektrony.

Zmínil jste rozpínání vesmíru. Co je pak ale za jeho hranicemi? Pro srovnání si představme nafukovací míč, který se rozpíná. Kolem něj je ale třeba pláž nebo hřiště.

Příklad míče se nedá použít úplně, protože nevíme, jestli je vesmír konečný, nebo nekonečný. Představte si ale, že jste dvourozměrná postavička žijící na povrchu rozpínajícího se míče. Pak se vám bude zdát, že míč nemá žádné hranice. Po jeho rozpínající se ploše budete moct chodit a nikde vás nic nezastaví, ačkoliv míč bude z pohledu třírozměrného člověka ve skutečnosti konečný, vy budete dvourozměrná postava na ploše míče. Nebude mít hranice a bude se vám zdát nekonečná. Proto si myslíme, že vesmír nemá hranice, ale nejsme si zatím jisti, jestli je konečný, nebo nekonečný.

Kde se ale vzala ona prvotní singularita? Když třeba odpálíme do vzduchu rachejtli, vybuchne z ní do okolí zářící hmota. Jenže tu rachejtli musel nejdřív někdo vyrobit…

To nevíme, ale někteří fyzikové si myslí, že vesmír pulzuje. Jeho rozpínání se po určité době zastaví a on se zase smrští zpátky do prvotní singularity. Pak ale dojde k dalšímu velkému třesku a tak pořád dokola. Otázka, co bylo před velkým třeskem, by pak byla vlastně nesmyslná. Prostě nějaký jiný vesmír.

Teoretická fyzika se tedy dnes dostává k podobným závěrům, k nimž indičtí mystikové dospěli už před tisíciletími. Není to fascinující?

Neřekl bych. Každé náboženství má nějakou představu o vzniku světa a může se stát, že některá zhruba odpovídá určité fyzikální teorii. I někteří staří řečtí filozofové kdysi mluvili o teorii podobné velkému třesku, ale to je jen náhoda. Prostě se tehdy náhodou trefili do našich dnešních představ.

Jak náš svět jednou zanikne? Pokud vesmír pulzuje, smrskne se do prvotní singularity, která pak znovu vybuchne velkým třeskem. Pokud vím, další teorie říká, že se vesmír bude rozpínat donekonečna, až se rozletíme do prázdnoty.