Příběh polévky: Od vývaru z mamuta přes namáčený chléb až ke kostce bujónu

Polévka se táhne lidskou historií už od pravěku. Ingredience, způsob konzumace i význam polévky ve stravování se do dnešních dnů částečně proměnily, její podstata však nikoliv. Už v době kamenné před více než osmi tisíci lety lidé ve vodě vyvařovali maso ze sobů, mamutů či koňů, po ruce však tenkrát nebyly hrnce ani hliněné nádoby, a tak si museli vystačit s vaky ze zvířecích kůží či s vodě odolnými košíky z kůry nebo rákosu. Oheň by je spálil, a tak se voda ohřívala pomocí rozpálených kamenů ve vyhloubeném otvoru v zemi.

Nápad vkládat rozličné ingredience do vroucí vody dostali o pár set let později i staří Egypťané či Římané. V dochované a během středověku opakovaně vydávané kuchařské knize Apicius sepsané pravděpodobně ve 4. století, kterou naše praprapraprababičky znaly spíše pod názvem De Re Coquinaria (O umění kuchařském), najdeme třeba recept na římský bořšč nebo ječmenno-zeleninovou polévku. Jak se šířila Římská říše, rozšiřovala se i různorodost zeleniny a bylinek, které se do polévek přidávaly – už tenkrát se vařil pórek, cibule, česnek, mrkev, petržel, fenykl, máta, tymián nebo koriandr.