Sloupek: Jak jsem přežila teroristický útok růžových bonbonů

Vřeštivý zvuk sirény utne ospalé pracovní dopoledne s důraznou naléhavostí. Paniku ještě podpoří ochranka vtrhnuvší do naší kanceláře. „Okamžitě opusťte kancelářské prostory!“ Stále v klidu sedím u svého počítače (branná cvičení na základní škole si ještě dobře pamatuju) a nevinně se ptám šéfové: „To je cvičení?“ Odpověď mě mírně destabilizuje. „Okamžitě si sbal všechny věci a ven!“

Z kanceláře odcházím jako poslední, tlačenici kolem dveří už tedy naštěstí nemusím absolvovat. Když konečně vyjdu ven (naše firma sídlí v obrovském kancelářském komplexu) zastavím se před hlavním vchodem a s nevěřícným úžasem pozoruju kolonu policejních aut, stejně jako žluté pásky ohraničující „místo činu“. Kolegové stojí opodál, policisté je navigují, aby se schovali za roh budovy. Z přemýšlení, zda – pokud nastane výbuch či jiná život ohrožující situace – bude stačit se schovat za roh, mě vytrhne situace, za niž by se nemusel stydět žádný akční hollywoodský spektákl.