Nejlepší trubičky jsou duté, říkají obyvatelé města kamenné krásy

"K sochařství jsem se dostal přes knihy. Přečetl jsem si Kámen a bolest a bylo vymalováno," popisuje svou cestu do hořické sochařsko-kamenické školy její 18letý student Matouš Háša. Mladík z Pelhřimova právě opracovává kopii barokního anděla, o pár metrů dál pracuje další student na bezhlavém torzu ženského těla.

Právě areál Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Husově ulici může být prvním místem, které turista v devítitisícových Hořicích v Podkrkonoší navštíví.

Do dílen na dvoře školy se dá nahlédnout po celý rok, Háša ale upozorňuje hlavně na studentské sympozium, které se tu uskuteční v polovině června: "Tématem bude osmisté výročí narození Anežky České a studenti budou dělat několik jejích figur."

Město kamenné krásy

Sochy a kámen (přesněji řečeno hořický pískovec) budete při návštěvě Hořic potkávat na každém kroku. I proto se jim přezdívá "město kamenné krásy". Vzniku školy v roce 1883 předcházela rozsáhlá těžba kvalitního pískovce v okolí Hořic, kde se svého času těžilo v šesti desítkách lomů. Z hořického pískovce vyrostla už katedrála svatého Víta na Hradě nebo kutnohorský chrám svaté Barbory.

Výtvory hořických sochařů zdobí i samý střed města, náměstí Jiřího z Poděbrad. O Hořicích jako o městě se sice psalo už ve 14. století, přesto tu ale moc historických budov neuvidíte. Město totiž v 19. století zachvátilo několik požárů, a tak vyrostla většina domů až v posledních 150 letech. Dominantou náměstí je morový sloup z dílny hořického sochaře Josefa Rychtery. Poté, co ho komunisté odstranili, byl znovu osazen až v roce 2005. Bohužel náměstí trpí častým nešvarem českých měst - kromě setkávání lidí slouží i jako velké parkoviště.

K hořickým sochařským pokladům se nejlépe vydejte dlážděnou Janderovou ulicí, nejstarší ulicí města. Prostory se sochami lze rozdělit do tří hlavních částí: Smetanovy sady se sochami z počátku 20. století, park se sochami ze zdejších sympozií a vrchol kopce Gothard s klasickým uměním a velkolepým hřbitovním portálem, který vznikl podle návrhu dvou profesorů už zmíněné sochařsko-kamenické školy.

Smetanovy sady se sochami a vzácnými dřevinami jsou skutečnou oázou klidu a ocení je i ti, kteří si chtějí jen posedět a odpočinout pod korunami staletých stromů. Park založili nadšenci z hořického hudebního spolku Dalibor, aby získali důstojné místo pro pomník Bedřicha Smetany, jehož rodiče z Hořicka pocházeli a v chrámu Narození Panny Marie měli svatbu. Pomník slavného skladatele pochází z roku 1903 a práce na soše si údajně vyžádala 6500 hodin.

Vládce hor, nebo německý fabrikant?

Nedaleko Smetany naleznete sochu dalšího českého hudebního génia, Antonína Dvořáka. Ta zaujme už zdálky na první pohled tím, že jako jediná ze zdejších soch není z pískovce, ale z laaského mramoru.

Známá je i socha Krakonoše, vytvořená v roce 1908 podle kresby sochaře Ladislava Šalouna k pohádce "O Rýbrcoulovi". Podle některých výkladů Šaloun neztvárnil dobrého vládce hor, který zachránil děti v bouři, ale zaklel do něj německého fabrikanta, který láká vystrašené české děti ke vstupu do německé školy.

Ve svahu najdete takzvaný Sochařský park, kde jsou umístěna díla ze zdejších sochařských sympozií. Ta se konají vždy v červenci, kdy do Hořic přicestují vybraní sochaři z celého světa a pod širým nebem tu tvoří převážně abstraktní díla. Ta jsou nejdříve rok vystavena na nábřeží v Hradci Králové, poté putují zpět do Hořic.

Sochy vytvořené v letech 1966-1969 a 1989-2000 se podle ohlasů Hořických ne každému líbí, rozhodně ale pitoreskní krajinu vrchu Gothardu a návrší nad údolím řeky Bystřice oživují. "Nestyďme se přiznat, že jsme vždy autorův záměr nepostřehli, působit má vždy krása díla," napsal o moderním umění hořický pedagog, spisovatel a kronikář Alois Jilemnický. V sochařském parku najdete i budovu Galerie plastik se stálou expozicí České sochařství v 1. polovině 20. století.

Na Gothardu se psaly dějiny

Samotný pískovcový vrch Gothard se hned dvakrát významně zapsal do historie, a tedy i povědomí veřejnosti. Poprvé už v roce 1423 jako dějiště významné bitvy husitů v čele s tehdy již slepým Janem Žižkou proti opoziční kališnické šlechtě vedené Čeňkem z Vartenberka. Význam vrchu později ještě zvedla pověst o zázračné studánce, jejíž voda pomáhala proti nemocem a hladu.

Druhou dějinnou událostí byla bitva u nedaleké Sadové během prusko-rakouské války v roce 1866. Pruské velení si za svůj tábor zvolilo právě Hořice, které se poté proměnily v obří lazaret. Kromě pomníku obětem války proto na zdejším hřbitově odpočívá také několik obětí válečného běsnění. Jen o pár let později byl na vrchu vztyčen památník Jana Žižky.

Na hřebeni Hořického chlumu stojí ještě jeden pískovcový zázrak, Masarykova věž samostatnosti. Zdaleka viditelná dominanta tyčící se nad městem se začala stavět v roce 1926, základní kámen pokládal první československý prezident, jehož jméno také nese.

Projekt architekta Františka Blažka počítal s rozhlednou o výšce 40 metrů, díky čemuž by mohla sloužit i jako letecký maják na trase Praha–Varšava. Druhá světová válka ale stavbu zastavila a věž je nyní vysoká 25 metrů. Z rozhledny se otevírá pohled na panorama Krkonoš, na druhou stranu se rozprostírá rovinaté Polabí. Uvnitř rozhledny je umístěna pietní místnost se jmény obětí obou světových válek na Hořicku a malé muzeum odboje.

Trubičky od Kubištů

Výprava do městečka v Podkrkonoší by ale nebyla úplná bez návštěvy některé z firem vyrábějící slavné hořické trubičky. Ty pravé trubičky (mají od roku 2007 chráněné zeměpisné označení EU) vyrábí nyní devět firem, jeden z nejstarších je rodinný podnik Kubištovy hořické trubičky. Firma o třiceti zaměstnancích spoléhá na ruční výrobu, ono to prý jinak ani nejde. "Každá trubička se nejdřív upeče, potom leží 14 dní ve skladu za zvýšené vlhkosti, aby se dala stočit," vysvětluje ředitel firmy Miroslav Ouzký.

Málokdo ví, že původní recept neobsahoval žádné tukové krémy, kterými se dnes trubičky často plní. "Dříve se vyráběly jen duté, sypané cukrem, skořicí a oříšky. Plnění krémem se rozšířilo až v 60. letech minulého století," říká Ouzký, jehož zaměstnankyně vyrobí měsíčně více než půl milionu lahodných trubiček.

Kromě firem, které trubičkami zásobují obchody po celé republice, si ale spousta zdejších kuchařek peče tento zákusek i pro vlastní potřebu. "Prozradím vám, jak hořické trubičky správně jíst, aby se nesypaly všude okolo. Trubičku si postavíte kolmo na dlaň a ukusujete. Drobky si pak jen z ruky nasypete do pusy. To platí hlavně pro ty duté, které jsou nejlepší," směje se jedna z hořických hospodyň.

Jak se tam dostat

Hořoce leží 120 km od Prahy. Jeďte po hradecké dálnici, poté výjezdem 76 směrem na Nechanice/Dobřenice.

Hořice