Nastává klíčový rok, který ukáže skutečný český vliv v EU. Zatím máme našlápnuto skvěle

Když ho srovnáme s tím současným, který je z roku 2019, tak teď je na prvním místě bezpečnost a obrana. A to je pro Česko zásadní. Konkurenceschopnost a jednotný evropský trh je před zelenou transformací. Nikoliv naopak, jako dosud. A takovýchto pro Česko zajímavých věcí je tam víc. Znamená to, že evropský mainstream a český mainstream si jsou mnohem blíž. Což do určité míry usnadňuje i pozici Česka v rámci všech jednání, která v EU probíhají. Česko, jako středně velká, středně bohatá a centrálně položená země, je vlastně předurčeno k tomu, aby v rámci EU bylo v mainstreamu. A teď potřebujeme, aby ten mainstream vypadal tak, jak vypadají naše potřeby.

Fakt, že je teď bezpečnost a ekonomika nadřazená boji se změnami klimatu, je prostě jen logický důsledek ruské agrese nebo třeba amerického ekonomického protekcionismu? Nebo se o to nějak aktivně zasloužili i Češi?

Myslím si, že jsme k tomu přispěli. To, co vzejde z Evropské rady, tedy schůzek lídrů členských zemí, je samozřejmě kompromisem mezi postoji jednotlivých států. Pokud by Češi své priority neříkali a nehájili, tak se v tom kompromisu neobjeví. Zároveň platí, že u řady priorit z roku 2019 se už velká část práce udělala v tomto končícím funkčním období Evropské komise. A teď přichází na řadu jejich implementace v jednotlivých zemích. To platí zejména o zelené transformaci. 

Názor expertů tady zajímá stále víc politiků a úředníků, tvrdí Vít Dostál.

Foto: HN - Honza Mudra

Takže to, jak velký máme vliv v EU, poznáme z toho, jak budou vypadat ty zmíněné priority pro následující funkční období?

Ano, podle nich se v unii dalších pět let takzvaně pojede. Jde o to, jestli budou odpovídat tomu, co si přeje Česko. Problém ale je, že v některých oblastech je teď těžké říct, co si vlastně přeje. Prostě nevidím, že by to Česko jasně říkalo.

Jaké to jsou oblasti?

Třeba rozšiřování EU a změny v jejím fungování. Jasně podporujeme rozšiřování, ale zatím nevím, jaké si vlastně přejeme. Na to nestačí jen Úřad vlády a ministerstvo zahraničních věcí, protože to jsou tak zásadní otázky, že se dotknou všech resortů celého státu. V důsledku rozšíření EU se totiž zásadně změní klíčové věci, třeba objem peněz, které může Česko dostat ze společného evropského rozpočtu. Čím dřív si ujasníme, jak by EU měla fungovat po rozšíření, tím větší vliv pak budeme mít na jednání, v kterých se o tom rozhodne. Musíme prostě spočítat, jak na nás přijetí nových zemí do unie dopadne.

Byl by vliv Česka větší, kdyby jasně řeklo, že chce přijmout euro, a začalo pro to něco konkrétně dělat?

Byl.

Proč?

Státy eurozóny se účastní více věcí. Z definice mají vliv na vše, co se týká eura. Když se toho neúčastníme, tak ten vliv prostě nemáme.

Platí to jen takto čistě formálně? Nebo mají členové eurozóny něco jako punc přináležitosti k exkluzivnějšímu klubu? Je to takto v Evropě vnímáno?

Myslím si, že nějaká symbolika tam roli hraje. Ale ptáme-li se na reálný vliv, tak tam platí, že ministři financí států s eurem se schází a rozhodují na schůzkách, kterým se říká Euroskupina. A ta má určitě větší vliv než Ecofin, tedy zasedání, kde rozhoduje všech 27 ministrů financí bez ohledu na to, jakou měnu jejich země má. 

Jak vypadá běžný den experta? Leží od rána do večera v knihách a v různých analýzách, nebo jak vlastně žije?

Sleduje co nejvíc zdrojů, snaží se zúčastnit nejrůznějších akcí, kde je možnost slyšet chytré lidi, kteří rozumí tematice, která ho zajímá. Je to o schůzkách a diskusích. Každý vám řekne, že různé odborné konference nejsou nejdůležitější kvůli tomu, co tam vyslechnete, byť i to je samozřejmě podstatné. Ale ještě zajímavější je to, co se člověk dozví mimo ten hlavní sál, když si může popovídat s lidmi, kteří se pohybují v nějakých agendách a tematikách. Od nich zjistíte zajímavé informace, které si musíte sám poskládat dohromady. No a z toho všeho, co se různými způsoby dozvíte, pak zpracujete komentář, analýzu nebo třeba doporučení, jak se k tomu či onomu fenoménu nebo problému postavit. 

Zajímá někoho v Česku názor expertů? Před referendem o brexitu tamní významný politik Michael Gove prohlásil, že už jich lidé mají dost – a ti pak, proti radám odborníků, skutečně odhlasovali odchod z EU.

Názor expertů tady zajímá stále víc politiků a úředníků. Státní správa se velmi chytře a rychle učí spolupracovat s různými typy expertů. Stejně tak s expertním názorem přicházejí organizované zájmy, tedy třeba byznys, což není nic nového. Prostě máme formalizovaný způsob, jak se v Česku vláda nebo státní správa dozvídá o potřebách, které přicházejí ze společnosti nebo z ekonomiky. Nejznámější formou je tripartita. Ale zároveň si myslím, že ta potřeba po expertize narůstá. Přicházejí mnohem složitější problémy, a to nejenom z hlediska toho, co se děje ve světě. A stát je stále víc připravený se o těchto věcech bavit. Bez expertního zázemí by prostě fungoval hůř. 

Autor HN

Jak jsem se mýlil ohledně práva veta v EU. Musíme ho zásadně omezit, vysvětlete to Fialovi i Babišovi

20. 10. 2023 ▪ 7 min. čtení

Během covidu byl stát velmi kritizovaný, že neumí sbírat data, nebo naopak že jich má spoustu, ale neumí je využít. Takže neroste zájem o názor expertů i proto, že stát nemá kapacity na analýzu něčeho, co by přitom analyzovat měl?

Do určité míry ano. Na druhou stranu, schopnost nějakého think-tanku zareagovat na nové události je o něco rychlejší, než jakou kapacitu na to má stát. Proto my od něj často dostáváme zadání zpracovat analýzu, když se objeví něco nového, s čím státní správa vlastně neví, jak naložit. Naším úkolem pak je zjistit, co to je za nový fenomén, jakým způsobem s ním je potřeba pracovat, na co dávat pozor. Jsme pak schopni docela rychle vytvořit nějakou analýzu a podívat se na to, jak se s novou věcí dá zacházet. Na druhou stranu je pravda, že řekněme odborné zázemí v Česku není moc silné. Nemusíme se ani srovnávat s mnohem vyspělejšími zeměmi s dobrou tradicí státní správy, ale jsou země i ve střední a východní Evropě, které třeba na mezinárodní politiku mají několik státem financovaných think-tanků. Na Slovensku zase funguje výzkumný ústav při ministerstvu financí, který se zabývá hospodářskými otázkami. Je viditelný, dokáže zaměstnat a nalézt zajímavé talenty. Podobné instituce by se hodily i nám. 

Dejte konkrétní příklad, s jakými žádostmi o radu se na vás stát obrací. A jak to probíhá, to vám prostě úředník napíše e-mail?

V podstatě ano. Hodně jsme se zabývali třeba otázkou rozšiřování Evropské unie. Na žádost ministerstva zahraničí jsme udělali analýzu toho, na co si dát pozor, jaká úskalí v tom mohou být. Pak se taky stává, že my víme, že ministerstvo se bude nějakou otázkou zabývat, takže mu nabídneme naši expertizu sami. Hodně se věnujeme třeba změnám klimatu a tomu, jak k nim přistupovat. S dalšími partnery taky hodně sledujeme otázku, jak s veřejností komunikovat evropské záležitosti. Pozorujeme, jaké jsou trendy ve společnosti, jaká témata letí v médiích, jaké návrhy, které se v Bruselu řeší, by třeba mohly v Česku způsobit nějaký poprask. A doporučujeme pak státní správě, jak o EU s lidmi mluvit. 

Co vlastně změní volby do Evropského parlamentu? Oslabí Zelení, posílí krajní pravice, ale asi ne natolik, aby bez její podpory nešla dát dohromady většina.

Volby do Evropského parlamentu jsou tou druhou věcí, která bude určovat agendu pro novou Evropskou komisi vedle už zmíněné Strategické agendy. Nový předseda nebo předsedkyně komise musí získat podporu většiny europoslanců. Jednotliví eurokomisaři nominovaní svými členskými zeměmi musí úspěšně absolvovat slyšení před europarlamentem. Ten bude jiný než dosud, ale nemyslím si, že půjde o nějakou zásadní změnu. Spíš bude důležité sledovat, co se bude dít uvnitř mainstreamových stran. Je zajímavé, co se děje v té největší, u evropských lidovců (EPP), kam v Česku patří TOP 09 a KDU-ČSL. Je patrný určitý odklon od původních plánů zelené transformace. Naznačuje to, že v tomto tématu budou eurolidovci opatrnější, budou pro ně důležitější ty už zmíněné nové agendy, které teď získávají prioritu.

Česko tvrdí, že Ukrajina i další země se musí stát členem EU, ale zároveň odmítá jakékoliv omezení práva veta při fungování unie. Je to realistické?

Podle mě není. Rozumím ale tomu, proč to v této fázi Česko takto říká. Je totiž důležité, aby proces rozšiřování byl primárně o rozšiřování, tedy o korektním posuzování toho, jestli kandidátské země plní všechna nutná kritéria. Nemělo by to být o reformě institucí EU, ta má být jen prostředkem pro to, aby bylo rozšíření možné. Dovedu si tedy představit, že někteří čeští představitelé své současné postoje zastávají hlavně z taktických důvodů. Na druhou stranu mám pocit, že v tomto má Česko trochu slabě nabito. Jak jsem řekl, zatím vůbec nemá jasno v tom, jak konkrétně by mělo rozšíření změnit třeba rozdělování peněz z evropského rozpočtu a podobně.

Ve světě je celkem běžné, že různí analytici a experti chodí jednak do politiky, ale ještě častěji k politikům, pracují přímo pro ně jako součást jejich štábů. To vás neláká?

To mě v tuhle chvíli neláká. V Asociaci pro mezinárodní otázky ale pracujeme pro politiky napříč politickým spektrem s výjimkou extremistů.

Platí i u politiků to, co jste říkal o státní správě, tedy že roste jejich zájem o rady expertů?

Řekl bych, že ano. Zejména před posledními parlamentními volbami jsme pozorovali zájem o naši expertizu. To, že se někde s někým potkáme a říkáme mu, co si myslíme, to tu bylo pořád. V poslední době ale přichází zájem i z vedení politických stran. Ty dnes vědí, že pokud chtějí být relevantní, musí mít nějaký zahraničněpolitický program, názor, pohled na nejdůležitější témata. A proto mají chuť komunikovat s think-tanky, s experty a expertkami.

S kterou stranou třeba spolupracujete?

Třeba se STAN, respektive s jejich think-tankem iSTAR, pro který připravujeme brífinky k aktuálním mezinárodním událostem. Až mě překvapilo, jak velký je o to zájem. Pravidelně se toho účastní členky a členové poslaneckého a senátního klubu STAN a vidíme, že posléze z našich informací při své práci čerpají. Dřív jsme měli podobnou spolupráci i s think-tankem lidovců IKDP.

„Pozorujeme, jaké jsou trendy ve společnosti, jaká témata letí v médiích, jaké návrhy, které se v Bruselu řeší, by třeba mohly v Česku způsobit nějaký poprask.“ 

Foto: HN – Honza Mudra

Jak by mělo Česko vybrat nového eurokomisaře? Podle jakých kritérií, aby pak měl v nové Evropské komisi šanci dostat vlivné portfolio, jak o tom často mluví politici?

Hlavně musíme vědět, čeho v té komisi chceme dosáhnout. To znamená si předem říct, co můžou být oblasti, u nichž by bylo pro Česko atraktivní, aby je řídil člověk s českou zkušeností. Samozřejmě platí, že komisař zastupuje zájmy EU jako celku, a nikoli jednotlivých členských zemí. Ale ti lidé do Bruselu odcházejí s nějakou zkušeností a s nějakými kontakty, což je klíčové. Měli bychom méně řešit, z jaké strany má český eurokomisař být nebo jestli to má být muž, či žena, a víc se zabývat tím, v jaké oblasti bychom si přáli, aby nová Evropská komise udělala v příštích pěti letech nějaký zásadní posun.

Co by to mělo být?

Nabízí se to, o čem se mluví v Česku tradičně. Energetika, jakékoliv portfolio spojené s ekonomikou nebo jednotným trhem nebo témata, která souvisí s bezpečností a obranou. Chtělo by to vypracovat k tomu pořádnou analýzu, ne jen střílet od boku. Asi její vypracování někomu u nás zadám.

Platí, že větší šanci na zisk důležitého portfolia mají kandidáti, kteří za sebou mají významnou politickou zkušenost, kteří byli minimálně ministry?

Když se podíváme do historie minulých komisí, tak ti, kteří měli nějakou bruselskou zkušenost, tak si většinou nepohoršili. Mluvím o lidech, kteří byli europoslanci nebo jezdili do Bruselu jakožto ministři. Stejně tak je relevantní, ze které země ten člověk přichází a v jakých tématech se profiluje. A roli hraje i pohlaví.

V Česku v posledních letech stoupl počet verbálních útoků proti neziskovkám. Nemluvím jen o dezinformační scéně, ale třeba i Andrej Babiš se o nich občas vyjadřuje s velkým despektem. Je to něco, co vám komplikuje práci?

V zásadě ne. Jen v tom smyslu, že na to musíme nějakým způsobem reagovat a nemůžeme věnovat čas užitečnějším věcem. Ale myslím si, že to je problematické pro atmosféru ve společnosti, protože neziskové organizace jsou samozřejmě pod palbou různých nenávistných lidí. A když tohle dělají i politici nebo nějací influenceři, tak si myslím, že to prostě škodí společnosti, protože společnost i stát by vlastně bez neziskovek nemohl fungovat.

Proč by nemohl fungovat bez neziskovek?

Protože dělají spoustu agend, na které stát nemá kapacity a neporadil by si s nimi. Prostě dokážou rychle reagovat. Vzpomeňme si, co se podařilo během covidu nebo v době, kdy sem přišly stovky tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Češi si to možná neuvědomují, ale neziskovky jsou každodenní součástí jejich života. Lidé se účastní různých spolků, mají nějaký místní fotbalový klub, jejich děti chodí do skauta a podobně. Funkční neziskový sektor, který je partnerem státu, je prostě jedním z důležitých elementů fungující demokratické společnosti.