Když v lednu 2009 zemřel japanolog, novinář a výtvarník Petr Geisler, bulvární deníky měly jasno: „Otec slavné herečky zemřel na cirhózu jater.“ Tento reduktivní obraz se nyní pokouší rozbít Geislerova nejmladší dcera Ester ve svém osobním dokumentu Dvě deci tuše, který svou syrovostí připomíná home video.
Dokument Ester Geislerové není klasicky vystavěným životopisem, který by za sebe chronologicky sázel biografická fakta. Jde spíš o mozaiku emocí a střípků vzpomínek a zároveň pokus o dialog s mužem, který byl pro své okolí stejnou měrou uhrančivý jako nesnesitelný. Geislerová nepředstírá roli nestranné pozorovatelky. Její perspektiva je přiznaně subjektivní – je to pohled dcery, která s otcem nestihla probrat „dospělácké věci“ a nyní se k nim vrací skrze rodinné fotografie, dopisy, VHS nahrávky i AI simulace.
Absence odstupu může být pro někoho kritická. Film místy působí jako terapeutické rodinné video, v němž se tři sestry (Aňa, Lela a Ester) vypořádávají s otcovým odkazem. Divák se tak ocitá v lehce nekomfortní pozici ne zcela zasvěceného svědka hluboce intimních setkání, během nichž se probírají staré dopisy, dětské vzpomínky i nevyřešená traumata.
Na jedné straně lze namítnout, že bez známých tváří a slavného příjmení by si takto „domácky“ koncipovaný portrét stěží prošlapal cestu do programu karlovarského filmového festivalu, natož do široké distribuce. Na straně druhé je zajímavé sledovat, jak odlišně k památce jednoho člověka přistupují jednotlivé dcery: zatímco Aňa mluví o otcově závislosti s jistým odstupem, Ester volí smířlivější, empatičtější tón. Snímek tím zprostředkovává univerzální pravdu – ani v rámci jediné rodiny neexistuje jediná „správná“ verze minulosti.
Film tak není jen zprávou o Petru Geislerovi, ale také vyjádřením naší touhy uchovat a pochopit osudy svých nejbližších dříve, než nám ze životů definitivně zmizí.
Sloupky pro japonský deník, kaligrafie i alkohol
Oproti bulváru představuje film Petra Geislera v celé šíři jeho zájmů a talentů. Vykresluje ho jako představitele generace, která objevovala vzdálené světy navzdory železné oponě – bez současných překladačů či slovníků. Geisler například několik dekád psal sloupek pro japonský deník Jomiuri Šimbun s denním nákladem kolem 10 milionů výtisků. V Japonsku ho vnímali jako pozoruhodného literáta a jeho texty tiskli bez zásahu editora.
Řetězec záměn, nedorozumění i cedule na Bazaly. Komedie omylů je letní produkce, jak má být
Zásadním tématem snímku je pak Geislerova kaligrafie. Dokument ji představuje ne jako ustrnulé tradiční umění, ale jako projev vnitřní vzpoury. Geisler je označován za „kaligrafického pankáče“, který znaky louhoval, propaloval nebo poléval akrylem. Jak v dokumentu zaznívá, jeho cílem nebyla dokonalost, ale dobrání se hlubší podstaty. Vizuální stopa, kterou po sobě zanechal v podobě tisíců pokreslených papírů, je němým svědectvím o člověku, který se nepáral s formou, aby mohl co nejupřímněji vyjádřit obsah.
Snímek decentně tematizuje i Geislerův alkoholismus. Ten zde není předmětem moralizování, ale smutným faktem, který ovlivňoval každodenní chod rodiny. Dokument připomíná nedělní dopoledne, kdy otcova „hladinka“ klesala a on se stával nesnesitelným, i momenty, kdy se dcery o jeho noční nepřítomnosti dozvídaly díky nevypité sklenici mléka u postele.
Spolupráce s StB a cesta za smířením
Dalším kontroverzním tématem je Geislerova spolupráce s StB. Dokument toto téma otevírá skrze vzpomínky manželky Věry a přátel, kteří se snaží pochopit dobové dilema zahraničního novináře. Geisler se také ke kolaboraci s režimem stavěl s typickým sarkasmem a snahou systém „přečůrat“ – například dodáváním bezcenných zpráv o tom, že s Japonci jedl svíčkovou. Přesto je patrné, že tato epizoda přispívala k jeho vnitřní nenávisti. Snímek nakonec nejlépe funguje jako metaforická i reálná cesta za smířením. Ta vrcholí v Japonsku, kde se Ester snaží najít skálu, kde by mohla rozprášit zbytek otcova popela.
Výtka, že jde o film bez odstupu, pevnější skladby a vytříbenějšího stylu, je validní, ale v kontextu Geislerovy osobnosti se zdá být takové uchopení jedinou možnou cestou. Geisler sám zpochybňoval vše, co bylo „vymydlené“ a krásné jen na povrchu. Miloval věci mizející, bortící se a nevyleštěné. Pokud by Ester Geislerová natočila uhlazený portrétní dokument, pravděpodobně by se mu její otec, jak sama ve filmu říká, vysmál a přišlo by mu to trapné.
Pro diváka, který hledá vyčerpávající biografii významného českého japanologa, bude film zřejmě příliš roztříštěný a subjektivní. Pro ty, které zajímá komplikovaný lidský osud v celé jeho rozervanosti, však může jít o pohlcující, dojemné dílo. Ester Geislerová dokázala vytvořit obraz lásky, která přetrvala i po všech manželských a rodičovských selháních, a portrét muže, který fascinoval japonské intelektuály, ale nedokázal žít v běžné realitě.
Dvě deci tuše
DOKUMENT, režie Ester Geislerová, v kinech od 6. 8.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
