Nikdo nečeká, že se mu narodí dítě s postižením. Pomoc potřebuje hned, ne až za půl roku, říká šéfka rané péče Jitka Barlová

Devět měsíců si rodiče představují, jaké jejich dítě bude. Vybírají jméno, připravují výbavu. Pak přijde porod a během několika minut se celý jejich život převrátí naruby. Místo radosti přichází strach, nejistota a otázky, na které nikdo neumí odpovědět.

Právě tehdy do života rodin vstupuje raná péče – služba, o které většina lidí nikdy neslyšela, dokud ji sama nepotřebuje. Její odborníci pomáhají rodinám vyrovnat se s postižením dítěte, ukazují jim, jak podpořit jeho vývoj. Rodiny zároveň provázejí jedním z nejtěžších období života.

„Je to jako hození do ledové vody,“ říká ředitelka pražské pobočky Společnosti pro ranou péči Jitka Barlová. V rozhovoru popisuje, proč některé rodiny čekají na pomoc i půl roku, co takové zpoždění znamená pro dítě i jeho rodiče a proč podle ní nelze lidské příběhy zneužívat k fundraisingu.

Proč by si náš rozhovor měli přečíst lidé, kteří neřeší zdravotní postižení svého dítěte a kterých se to vlastně na první pohled vůbec netýká?

Všichni žijeme v nějaké bublině. A to, že já sama nemám dítě s postižením a jsem šťastný rodič, ještě neznamená, že v mém okolí nikdo takový není. Navíc nikdo z nás neví, kdy bude právě někdo z jeho blízkých potřebovat pomoc. A když člověk ví, že existuje raná péče, může tím jednou úplně změnit příběh jiné rodiny. Třeba jednou někomu pomohou slova: „Zkus se na ně obrátit.“ V České republice sice máme dobrý systém sociální péče, ale obecné povědomí o tom, co raná péče dělá, je pořád relativně nízké. 

Čím to je?