Raději zešílet v divočině? Vítěz z Varů kolísá mezi kýčem a podnětnou poťouchlostí

Letos to bylo v porevoluční éře karlovarského festivalu počtvrté, co hlavní soutěž opanoval český film, respektive tentokrát uspěl slovensko-český dokument. Osobitý režisér Miro Remo ve snímku Raději zešílet v divočině předkládá ambivalentní šumavskou kroniku dvou samotářů, avšak značně rozporuplným způsobem.

V roce 2018 Aleš Palán spolu s Janem Šibíkem napsali knihu rozhovorů Raději zešílet v divočině - Setkání se šumavskými samotáři. Ta je jakýmsi nahlédnutím do vykořeněných životů různorodých samorostů - lidí, kteří se rozhodli žít po svém, stranou hektické civilizace. Miro Remo se z knižního souboru rozhodl portrétovat bratry Františka a Ondřeje Klišíkovy, jejichž bohatá životní dráha čítá především záslužnou disidentskou aktivitu. V době natáčení dokumentu spolu ovšem bratři již řadu let žijí na samotě, v souladu s přírodou.

Film je však něčím docela jiným než kniha. Ústředním motivem závěru není splynutí s přírodou, které by vedlo ke klidu a vnitřní rovnováze. Název snímku je v tomto případě skutečně výstižný. Bratři mají k vyrovnanosti poměrně daleko. Neustále se popichují, překřikují a mudrlantsky filozofují, často nad množstvím alkoholu, který ve filmu teče proudem ruku v ruce s plynoucími oblaky cigaretového dýmu. Žijí v takřka extrémních polaritách: jednou opojná extáze, podruhé vyprázdněný nihilismus. Jako by pro ně neexistovalo nic mezi tím.

Pohádkoví dědečkové v rumovém oparu

Remo je touto vykořeněností fascinovaný, akcentuje sourozeneckou hravost. Je patrné, že bratrskému kouzlu s nádechem pábitelství plně podlehl. Film by se tak v první řadě dal označit za určitou oslavu poťouchlosti. Fyzicky takřka identičtí bratři se vzezřením pohádkových dědečků, fungující téměř nonstop v rumovém opojení a nešetřící libozvučnými vulgaritami, mají zcela odlišnou povahu. Z jejich debat vyplývá, že v názoru na svět se příliš neshodují. Přesto spolu sdílí specifický mikrokosmos, v němž oba tak trochu unikají před svými vlastními já.

VELKÉ ČTENÍ

Jen si tak jít a spát pod hvězdami. Tři příběhy lidí, kteří procházejí Česko pěšky

23. 6. 2023 ▪ 15 min. čtení

Jeden přinejmenším zdánlivě rezignoval na víru v lidstvo a dobrovolně stagnuje, druhý se stále alespoň chvílemi drží v iluzorní představě, že umění má moc změnit svět. Tvorba je jeho hnacím motorem. Nejinspirativnější je ale jeho naivně dětský zápal, s nímž léta zarputile věří, že v kůlničce vybuduje soběstačný létající stroj. Remo neustále osciluje mezi romantizací a syrovým uzemněním. Výboje kreativity jsou vzápětí kompenzované nadávkami protagonistů a jejich rezignací.

Film nevykresluje život na vesnici jako idylku. Zdůrazňuje určitou zatuchlost, špinavost a občas i neochotu, s níž hlavní hrdinové svůj příbytek opečovávají. Navíc nejde o harmonické souznění s přírodou, bratři si z ní pouze berou. Dokonale komponované a nasvícené obrazy nasáklé bukolickým kýčem s touto skutečností kontrastují. Bratři však od civilizace odstřižení nejsou. V pokoji mají televizi, kupují si alkohol a cigarety, potraviny pravděpodobně také a zůstávají alespoň ve zdánlivém kontaktu s politickým děním, což dokládá například pasáž, v níž dávají najevo podporu Ukrajině.

Foto: Aerofilms

Remo zaostřuje na jejich proměnlivou životní filozofii. O praktických strastech jejich života či minulosti se dozvídáme v druhém plánu. Vyprávění však až příliš brzy odhalí karty a většina stopáže působí jako recyklace toho samého. Určitá zacyklenost v kombinaci s přírodou sice vykazuje známky plánu, nelze se však zbavit dojmu, že filmaři záměrně vybírali ty nejatraktivnější a křiklavé pasáže. Jeden z bratrů říká, že láska je hrozný kýč. Skoro se zdá, že Remo stejně přistupuje k samotnému filmovému portrétu.

Nad neukotveným konceptem vyprávění visí spousta nezodpovězených otázek, které však vyvstávají vně filmového tvaru, nikoli uvnitř. Jakkoli se režisér do dvojice bezesporu upřímně „zamiloval“, nelze se ubránit dojmu, že sází na příliš jednoduchou lákavost. Silně stylizovaný tvar podporuje i vsuvka v podobě mluvící krávy, jež komentuje konání bratrů či objasňuje jejich minulost. Její přítomnost ve filmu nemá hlubší opodstatnění než to, že zkrátka působí hravě a bizarně.

Zvláštní film, a nikoli kvůli mluvící krávě

Na jedné straně tu máme filmařskou hravost, na straně druhé rutinu, na niž v rámci života na periferii musíme přistoupit. Mezi těmito složkami snímek nekonzistentně přepíná a s ubíhající stopáží diváka stále intenzivněji nutí se ptát, jaký je vlastně autorův záměr. Hranice mezi upřímností a segmenty takzvaně pro efekt je velmi tenká. Tyto vnitřní rozpory jsou ale v něčem stimulující, podobně jako neustále se opakující bratrské šarvátky a přebývání v časoprostorově roztříštěném prostředí.

Tragická skutečnost, že František pouhý den po ocenění filmu v Karlových Varech utonul, pak snímek staví zase do trochu jiného, pochmurnějšího světla. Přímo mění (anebo ne?) význam některých scén, zároveň slouží jako hořký epilog viděného. Život bratrů, oscilující od euforie všedních dní po stavy duševní prázdnoty, se ve filmu vždy tak nějak točí okolo smrtelnosti a nevyhnutelnosti.

Miro Remo se odpoutává od nekompromisního portrétu vyhaslého umělce Richard Müller: Nepoznaný a love story provoněnou benzinem s hořkými konotacemi Láska pod kapotou přemostil k rozjuchanému, těžko uchopitelnému tvaru. Každé pozitivum dokumentu je vzápětí vyváženo něčím bytostně otravným. Na stranu druhou ale snímek diváka stále podněcuje k hledání souvislostí mezi těmito extrémními rozdíly. Nakolik to byl tvůrčí záměr, je vlastně jedno. Jde ve všech ohledech o zvláštní film, nikoli však kvůli mluvící krávě.