Jen si tak jít a spát pod hvězdami. Tři příběhy lidí, kteří procházejí Česko pěšky

Už několik let raději chodím, než jezdím na kole. Cyklista potřebuje být ve střehu, chodec může vypnout a pohroužit se do svých myšlenek. Anebo nemyslet na nic. Ale hlavně člověk při chůzi zažije a pozná krajinu lépe, důkladněji. Jen tak něco nepřehlédne. Nedávno jsem v Opárenském údolí v Českém středohoří na stezce třeba pozoroval krásného mloka, kterého si kolem projíždějící cyklista ani nevšiml. Magické středohoří jsem se rozhodl projít celé, od nejzápadnějšího cípu k tomu nejvýchodnějšímu. Jdu to už třetí rok.

Ráno začnu a každý večer se vracím domů do Prahy. Příště přijedu zase vlakem či autobusem co nejblíž místu, kde jsem minule skončil, a pokračuji dál, většinou mimo značené trasy. Často rovnou za nosem přes louky, lesy a kopce. Nehoním kilometry, polehávám na trávě, čtu si, kochám se krajinou. Intervaly mezi jednotlivými trasami jsou někdy mnohaměsíční. Obdivuji lidi, kteří si vezmou delší volno a venku – často pod širákem – na své pouti přespávají. A někdy ujdou na jeden zátah stovky kilometrů. Každý to dělá trochu jinak a z odlišných důvodů. Tady jsou příběhy tří z nich. Záměrně jsem vybral lidi, kteří chodí dlouhé štreky po Česku. Trasa po hranicích republiky může být někdy zajímavější než třeba věhlasný americký Pacific Crest Trail.