„Strávím zbytek života ve vězení a tady i zemřu.“ Navalnyj přibližuje ruskou říši zla

Umírání opravdu nebolelo.“ Těmito slovy otvírá Alexej Navalnyj (1976–2024) své posmrtně vydané vzpomínky. „Neprobíhá mi před očima celý můj život. Neobjevují se tváře mých nejdražších. Ani andělé nebo oslnivé světlo. Umírám při pohledu do stěny kabiny letadla,“ popisuje vyhrocené okamžiky z 20. srpna roku 2020 ruský opoziční politik a bloger.

Alexej Navalnyj zkolaboval během letu z Tomsku do Moskvy po otravě novičokem, kterým ho intoxikovali agenti tajné policie FSB. Díky rychlé reakci posádky letadla, která nouzově přistála v Omsku, a lékařům tamní nemocnice, kteří mu pohotově podali protijed, tehdy přežil. A také díky Angele Merkelové, která u ruských úřadů prosadila převoz Navalného do berlínské nemocnice. Po propuštění do domácího ošetřování začal Navalnyj ve Freiburgu diktovat své vzpomínky, které vyšly v anglickém překladu půl roku po jeho smrti a nedávno i česky.

Gorbačov na rozdíl od svých nástupců nekradl

V prvních kapitolách psaných v Německu se Navalnyj vrací do svého dětství a dospívání v rodině důstojníka v posádkovém městě v 80. letech. S vtipem a sarkasmem popisuje absurdity pozdního socialismu. Západním čtenářům, kterým je text přednostně určen, vysvětluje, proč byl Gorbačov v Rusku od počátku tak nepopulární - protože zahájil kampaň proti alkoholismu. „Chtěl být reformátorem, ale měl hluboké obavy z důsledků skutečných reforem. Ohlašoval velké změny, aby se je vzápětí pokusil odvrátit.“ Navalnyj mu však přiznává značný morální kredit, protože na rozdíl od svých nástupců nekradl.

Komentář Ondřeje Housky

Svobodu nám ve skutečnosti přinesl Gorbačov. Tak kdy po něm v Česku konečně pojmenujeme třeba ulici?

14. 3. 2025 ▪ 7 min. čtení

Líčení korupce, která se v Rusku stala nejen všudypřítomnou sociální praktikou, ale zejména po Putinově nástupu k moci také hlavním tmelem diktatury, je někdy téměř šokující. Bez úplatků nešlo v Rusku v 90. letech podniknout nic, dovezením auta ze zahraničí počínaje a složením zkoušky na právnické fakultě, kde Navalnyj studoval, zdaleka nekonče.

Část, kterou Navalnyj psal či diktoval v Německu, zaujímá asi čtvrtinu rozsahu knihy. Chronologické pokračování, které líčí jeho aktivity v čele Nadačního fondu proti korupci, jejž založil v roce 2011, vznikalo prý již ve vězení, kam byl aktivista uvržen v lednu 2021 bezprostředně po svém návratu do vlasti. Je však otázka, do jaké míry jsou tyto kapitoly a také následující vězeňské deníky autentickým dílem Navalného a nakolik produktem editace jeho manželky Julie a dalších spolupracovníků.

Takový „přátelský koncentrační tábor“

„Neumožňovali mu telefonovat, nesměly k němu návštěvy a pero a papír dostával jen na hodinu a půl denně – později to byla jen půlhodina; nakonec si už vůbec nemohl vést deník,“ píše se v anonymním textu, který uvozuje jeho vězeňské deníky. Není příliš jasné, jak by mohl tak rozsáhlé texty, které navíc velmi konkrétně popisují každodenní šikanu, jíž byl vystaven, dostat z vězení. Oficiální vysvětlení, že je buď posílal vězeňskou poštou, nebo je během různých přelíčení skrytě předával svým právníkům, se nezdá příliš věrohodné. 

1900 kilometrů od Moskvy. Vězeňská kolonie v ruském Charpu, kde byl ruský opoziční lídr Alexej Navalnyj vězněn a kde ve věku 47 let zemřel.

Foto: ČTK / AP / Antonina Favorskaya 

V této části knihy se Navalnyj také vyhýbá většině kontroverzí, které se v jeho činnosti objevily. Například vůbec nezmiňuje rusko-gruzínskou válku v roce 2008, kdy podpořil ruskou intervenci, mlčí také o anexi Krymu a vpádu na Donbas v roce 2014. Ukrajina se stává tématem jeho knihy až v únoru 2022: Válku, kterou rozpoutal Vladimir Putin, označil za „nemorální, bratrovražednou a zločinnou“. „Zahájila ji kremelská banda, aby si usnadnila krádeže.“

Putinovo vězení, jak je Navalnyj líčí ve svých denících, není stalinským gulagem s všudypřítomným mučením, hladem, zimou a masovou likvidací nepohodlných prostřednictvím otrocké práce, ale spíše prostorem chladné byrokratické šikany. Absurdní předpisy, které se musí o puntíku plnit, nedostatek lékařské péče, který Navalného přiměl až k protestní hladovce, časté osobní prohlídky, neustálé snímání kamerami a hlavně všudypřítomný strach personálu zachovat se trochu lidsky. Navalnyj to pojmenoval jako „přátelský koncentrační tábor“.

Pocit, že jsem součástí velké věci, převyšuje obavy 

Reakce ruské diktatury na Navalného investigativní články a videa, v nichž odhaloval korupci mocných, se neustále stupňovala. První pokus ho otrávit přišel již v roce 2017, později se několikrát opakoval a vyvrcholil známou akcí v Tomsku. Přesto se Navalnyj do Ruska vrátil. V posledním záznamu ve své knize se svěřuje, že se tomu jeho spoluvězni i někteří dozorci diví. „Nechci opustit svou zemi ani ji zradit. Jestli vaše přesvědčení za něco stojí, musíte být připraveni ho bránit a v případě potřeby přinést oběti,“ napsal. „Jsem ruský občan, mám určitá práva a nehodlám žít ve strachu. Jestliže mám bojovat, budu tedy bojovat, protože vím, že mám pravdu a oni ne. Protože já jsem na straně dobra a oni jsou na straně zla.“ A na jiném místě: „Víra, že jsem v právu, a pocit, že jsem součástí velké věci, převyšuje všechny obavy o milion procent.“

Možná by se Navalného paměti neměly jmenovat Patriot, ale Don Quijote. Zločineckou mašinerii ruského státu rozkryl jako málokdo, zároveň ale jako by mu zcela chyběl pud sebezáchovy. Ve vězení prý praktikoval „zenovou“ meditaci, kdy se snažil smířit s nejhorším scénářem, který může nastat: „Strávím zbytek života ve vězení a tady i zemřu. (…) Zmeškám maturity svých dětí ve škole a promoce na vysoké škole. (…) Nikdy neuvidím svá vnoučata. (…) Budu chybět na všech fotografiích."

To nejhorší se skutečně stalo a Navalnyj ve vězení 16. února 2024 zemřel. Dle všeho byl zavražděn. Teprve budoucnost ukáže, zda jeho oběť měla nějaký smysl a pomůže Rusku stát se „prosperující demokratickou zemí“, o které snil.

Alexej Navalnyj: Patriot

KNIHA, přeložil Manfred Strnad, Nakladatelství Universum 2025, 480 stran