Z průměrného hokejisty úspěšným investorem. Jak Koreis točí svůj byznys kolem bytů, gastra, podcastů a akcií

Coby sedmnáctiletého si ho na draftu zamluvil slavný Wayne Gretzky, tehdy spolumajitel hokejového klubu Phoenix Coyotes. Ač byl Jakub Koreis vybrán mezi největšími nadějemi v prvním kole, NHL si nikdy nezahrál a vrátil se do Česka, kde si ho fanoušci nejvíce pamatují z pěti let v dresu Komety Brno a ze hry, která mu na ledě přinesla hodně soubojů, ale málo vstřelených gólů.

V roce 2017 jako třiatřicetiletý hráč extraligy ukončil kariéru a pustil se do další životní kapitoly, která se točí zejména okolo podnikání v nemovitostech a gastronomii a podcastu o hokeji Bomby k tyči. V pořadu zlidověly jeho hlášky „Ty krabe“ či „Pokračuj v dobrej práci“. S trochou nadsázky se dá říct, že Koreis je po kariéře v českém veřejném prostoru známější než jako aktivní hráč.

A v dobrej práci, navíc pěkně výdělečné, pokračuje i on. To u bývalých profesionálních sportovců také nebývá zrovna pravidlem. „Brzy jsem pochopil, že to na NHL ani národní tým nebude, takže nebudu vydělávat raketu, a že musím začít investovat. Není to raketová věda –   stačí si přečíst Kiyosakiho knihu Bohatý táta, chudý táta,“ říká v rozhovoru s HN.

Z klubového fotbalu a hokeje se v Česku stává čím dál více produkt než sport jako takový. Čím to je?

Je tu vlna popularity sportu. Návštěvnost hokeje trochu roste, ale je to zkreslené tím, že úroveň je u všech klubů víceméně stejná, nahoru ji táhne hlavně Sparta Praha a částečně i Pardubice. Je úspěch, že návštěvnost na stadionech roste, když se kvůli velkému pokrytí hokeje na Oneplay motivace jít na zimák snižuje. Je tu ale stále prostor pro zatraktivnění. 

Jak? Třeba odstraněním vizuálního smogu na ledě nebo dresech?

To je o partnerech, jestli chtějí, aby jejich logo křičelo. Za mě to není nutné. Zaměřil bych se spíš na to, že finále extraligy skončí na konci dubna a pak se půl roku nic neděje. Chce to zatraktivnit léto, třeba draftem mladých hráčů, jako je to v NHL. Mám mnohem víc revolučních myšlenek. Zavedl bych v extralize platové stropy. Z ligy se stává hračka pro extrémně bohaté lidi a nemyslím si, že je to dlouhodobě udržitelné.

Kolik berou nejlépe placení hráči ligy?

Top hráči v Pardubicích a na Spartě mají měsíčně základ od 700 tisíc až po více než milion korun. Takových hráčů může být pět, potom je tu Roman Červenka, který je na dvojnásobku. Zaslouženě. Nejlepší hráči ve zbytku mužstev mají 500 tisíc, pak to jde dolů.

Kolik má naopak junior ve čtvrté lajně?

Hrají za drobné, patnáct až dvacet tisíc měsíčně, protože nemusí mít profesionální smlouvu. Když jsem já hrál, byl jsem průměrný hráč a před sedmi lety jsem bral 120 až 150 tisíc. Dnes to hráči ve třetí lajně mají podobně. A když do toho započítáme inflaci, tak berou ve výsledku méně. Je fakt, že jsou mužstva, kde je to ustřelené. Medián šel mnohem více nahoru než průměr. Jsou týmy, kde berou hráči čtvrté lajny 50 až 60 tisíc. 

Co tedy s tím, zavést ty platové stropy?

Ano. Potenciální majitelé díky nim vědí, co je čeká. Když někdo bude chtít koupit extraligový klub a vidí, co se děje v Pardubicích nebo na Spartě, tak neví, jestli bude na chod klubu stačit 50 milionů, nebo jestli to za tři roky nebude už 80. V Česku jsou bohatí lidé, ale zase tolik jich nebude. V hokeji není ekonomický model výdělku jako ve fotbale. Nikdo vám na konci tunelu nemává mrkví, že prodáte hráče za několik milionů eur nebo že si vyděláte v evropských pohárech. Většina českých hokejových týmů přinejlepším operuje s černou nulou. Nebránil bych klubům investovat ve velkém, ale ať je zároveň daň z luxusu, která funguje v NBA. Když chtějí utrácet nad strop, ať vrací peníze do systému mezi ostatní kluby. Spolu s tím bych zavedl platové dno, kluby musí zajistit nějakou kvalitu. Plus nemůžeme nechat hrát juniory za drobné, aby bydleli ve 23 letech na ubytovně vedle zimáku. Potom bych se nebránil uzavřít extraligu.

To ale asi neumožní antimonopolní úřad, protože je v tom moc veřejných peněz.

Ano. Je legitimní debata, jestli je tolik veřejných peněz v hokeji správně. Zatraktivnilo by to ligu, navíc kdyby se zveřejnily platy hráčů, bylo by nové konverzační téma. Řešilo by se, jestli za ty peníze není lepší někdo jiný. Nejsem si ale jistý, že takto přemýšlí většina majitelů klubů. Podle mě jsou rádi, že mají klid na práci, a otevřenost by jim práci akorát zkomplikovala. 

Mistři světa? No a co. Mnohem důležitějším ukazatelem, jak na tom jako země jsme, je, kolik hráčů máme v NHL, kolik hráčů je draftováno a na jakých pozicích hrají, říká Jakub Koreis.

Foto: Honza Mudra

Extraliga nyní vrcholí. Zdá se nám to, nebo je divočejší než dřív?

Není. Myslím si, že na konci dne je špatná reklama pořád jenom reklama. Aspoň se o hokeji mluví. Dříve ho řešila maximálně Česká televize v Dohránu, kde každý zápas redaktoři rychle sfoukli, plus vyšlo pár článků v deníku Sport. V prostoru nebyly názory, jenom zpravodajství. Nyní, především díky podcastům, je názorů mnohem více a jsou slyšet. A navíc jsou i kontroverzní. Kvůli nim možná extraliga nevypadá nejlépe, ale zájem jí prospívá.

Dřívější doba byla ostřejší. Lidi ve Vsetíně lili po hokejistech pivo, kořalky a chcanky. Ale nebylo o tom slyšet. Nyní, v době sociálních médií, se to přifukuje, dostane se to k masám. Fakt, že jeden fanoušek se ve Varech opije a nadává hráčům, vůbec nereprezentuje většinu. Nicméně za dění na ledě si extraliga může sama, rozdává neadekvátní disciplinární tresty. To uměle vyvolává auru, že je to tvrdá a neférová soutěž. Není to pravda, liga není zákeřná. Je to jediný sport, kde je povolen kontakt. Trestejme zákeřné zákroky, ale šetřil bych se suspendacemi. 

Proč to tak je? Vymklo se to disciplinární komisi z rukou?

Manažeři klubů to neřeší, jsou spokojení s tím, jak disciplinární komise funguje. Může to být i otázka peněz. Kluby mají možnost neplatit hráčům, když jsou v trestu. Dělají to? Nevím. Ale vždyť na konci dne ten tým daného hráče přece potřebuje, aby pomohl k výhře. 

Účastníte se debaty na sociálních sítích, co je národní sport, tedy jestli fotbal, nebo hokej?

Je to úsměvné a zbytečné. Fotbal je největší sport na světě. Oba sporty mají v Česku během roku svou vlnu popularity.

Jsme mistři světa, ale asi určitě nejsme nejlepší na světě. Je potřeba si to připomínat?

Nejsme a je potřeba si to připomínat. Titul nám nikdo nevezme a není důvod u něj dělat hvězdičku nahoře. Je ale jasné, že když chybí Rusko, a je správně, že chybí, tak šance na medaili jsou vyšší. Ač trenéři loni odvedli skvělou práci a tým umně poskládali, tak se povedlo úplně všechno, na co se sáhlo, a sešly se všechny faktory. Přijeli dva naši nejlepší hráči z NHL, Pastrňák s Nečasem, mužstvo pak vypadá jinak. Titul je skvělý, nechci to shazovat, ale měli jsme olympijskou sestavu, ostatní ne. 

Dělá se něco v Česku pro to, aby titul nebyl výjimka?

Nemyslím si, že mistrovství je ukazatel toho, jak na tom daná země je. Záleží na tom, jaké týmy z NHL vypadnou a kdo přijede svou zemi reprezentovat. Ochota reprezentovat je letos u českých hráčů z NHL i evropských týmů, kteří by měli klíčovou roli, mnohem menší než loni. Není se čemu divit, sezony jsou dlouhé a hráči si chtějí užít trochu volna a uvažují o tom, že nepojedou. Mnohem důležitějším ukazatelem, jak na tom jako země jsme, je, kolik hráčů máme v NHL, kolik hráčů je draftováno a na jakých pozicích hrají.

A to není žádná sláva.

Není. Když si škrtnete Pastrňáka, Nečase a Hertla, tak začíná obrovská díra. Kolem kariér Blümela, Chytila, Kulicha v NHL je otazník. Pak máte hráče do třetích čtvrtých lajn. U útočníků to není růžové, ale u obránců je to ještě horší. Nemáme kde brát. Máme tři praváky: Gudas, Hronek, pro Ruttu je to asi poslední sezona v NHL, to je všechno. Budeme doufat, že se tam dostane Jiříček. 

Ale v mládeži se to lepší, nebo ne? 

Ano. Posouvá se to lepším směrem, ale za absolutní špičkou jsme stále dost pozadu. Na posledních třech mistrovstvích světa do dvaceti let jsme nicméně získali tři medaile. Navíc tam naši hráči jako Kulich nebo Štancl vynikali. 

Není na čase dělat hokej v Česku víc byznysově?

Je. Často slyším, že hokej je byznys. Není. Podnikatel Dušan Šenkypl vzal Karlovy Vary za korunu. Převzít klub je závazek, náklad na záda. V Plzni do toho vstoupil Jan Šmucler, slyšel jsem úvahy o tom, že za to také nic nezaplatil. To samé Ondřej Kania ve fotbalovém Slovanu Liberec.

Ve fotbale je ale vidina zisku.

Ano. Jediné hokejové značky s hodnotou jsou Sparta, Kometa a možná Pardubice. Tam dokážete vydělat, když zdražíte lístky na 1200 korun za jeden zápas a vyprodáte halu. Když ale platíte pět tisíc za permanentku za 26 zápasů? To nejsou reálné peníze, kolik stojí ten zážitek. Je důležité vytvořit pro sponzory prostředí, kterého budou chtít být součástí.  Je to jiný byznysmodel než fotbal, kde si peníze můžete vyhrát. Hokej musí být atraktivní produkt a přitáhnout zajímavou cílovku. Dobře to dělá Sparta, zážitek v O2 areně je rovný NHL. Mají vyšší průměrnou návštěvnost než Pittsburgh nebo Anaheim. Mají výhodu stadionu, těžko takovou show uděláte v Olomouci. Ale na druhou stranu je v Praze obrovská konkurence jiných zážitků. 

Nedá se vydělat na odchodech hráčů do NHL a zvednout tabulkové odstupné?

Je to složité. Dva majitelé klubů v Česku mi říkali, že právě malé odstupné od klubů NHL je kámen úrazu. NHL jako jediný trh stahuje ty nejlepší hráče. Krásný je aktuální případ útočníka Trallmakse, který podepsal Karlovým Varům, ale zadarmo si ho vezme Detroit. 

Pojďme k vám. Vnímáte, že jste slavnější po kariéře než během ní?

Asi bych neřekl slavnější, ale víc lidí ví, kdo jsem. Nikdo si nevšimne hráče ze čtvrté lajny, který dává dva góly za rok, ale člověk, který je dvakrát třikrát týdně v televizi, mediálně fackuje mnohem více lidí. Takže je to logické.

Do NHL jste byl draftovaný v prvním kole, ale zámořskou ligu jste si nikdy nezahrál. Je něco, co byste ve své kariéře udělal jinak?

Možná jsem se měl víc tlačit do toho být na ledě ještě větší hajzl, než jsem byl. Byl jsem draftovaný vysoko a všichni ode mě očekávali góly, táhlo se to se mnou celou kariéru. Byl jsem na farmě, dva roky čekali, jestli začnu dávat góly – nezačal, na shledanou, další. Tak jsem šel do Finska, pak do Sparty a opakovalo se to samé. Až druhý třetí rok v Brně se vykrystalizovala moje role, s níž jsem se smířil já i ten klub, že Koreis je tohle, že moje role není o dávání gólů, ale přinesu týmu něco jiného. Kdybych se do této polohy dostal dřív, tak jsem mohl vypilovat rvačky, souboje, silovou hru…

Berete jako handicap, že máte dokončenou jen základní školu?

Vůbec. Udělal jsem na gymplu dva a půl roku, než jsem odešel do kanadské juniorky. Měl jsem pár záchvěvů, že si maturitu dodělám, ale až ve třiceti – to jsem hrál v Kometě Brno – jsem se pustil do dálkového studia. Dostal jsem se až k maturitě, udělal jsem státní část češtiny a angličtiny, ale ten zbytek už prostě ne. Protáhla se nám tehdy sezona a neměl jsem čas se na poslední zkoušky učit. Nechtěl jsem tam jít úplně dutý. Měl jsem si to dodělat na podzim, jenže to mě z Brna vyhodili a šel jsem hrát do Rakouska. Pak už prostě nebyla síla. Zpětně si říkám, že jsem si měl maturitu dodělat, ale nikdy jsem se nedostal do momentu, kdy by mi to v životě zavřelo nějaké dveře.

Rozhovor

Stříbro z juniorského mistrovství světa je výkřik, ne měřítko, že už hokej děláme dobře, říká trenér Rulík

20. 1. 2023 ▪ 13 min. čtení

Z čeho jste se tedy v životě učil?

Asi selský rozum a všude, kde se dalo. V případě nemovitostí jsem četl knížky, zaplatil jsem si různé kurzy. Tam jsem se přesvědčil, že hypotéka není ďábel, ale docela šikovný investiční nástroj. A všechno ostatní bylo za chodu. Až během podnikání jsem se učil, jak se dělá kavárna. Je potřeba být vnímavý, otevřený novým myšlenkám, umět přefiltrovat informace, které se valí ze všech stran, a neustále zpochybňovat sám sebe. Klást si otázku, jestli nelze dělat něco lépe.

Ptáme se na to proto, že spousta profesionálních fotbalistů a hokejistů má s finanční gramotností problém…

Ano, znám případy kluků, kteří neplatili sociální a zdravotní pojištění a nechápali koncept DPH. Když to neznají oni, měli by okolo sebe mít agenta nebo rodiče, kteří jim to vysvětlí. Je to v podstatě matematika třetí třídy. U mě to bylo jednoduché. Brzy jsem pochopil, že to na NHL ani národní tým nebude, takže nebudu vydělávat raketu, a že musím začít investovat. Není to raketová věda – stačí si přečíst Kiyosakiho knihu Bohatý táta, chudý táta. Tam je nejlépe popsaná primitivní myšlenka, že si musíte najít něco, do čeho dáte peníze, aby vám to v budoucnu přineslo větší peníze zpátky. Já jsem si vyhlédl nemovitosti.

Kolik jich máte?

Nedávno jsem si spočítal, kolika jsem se jich zbavil, abych mohl nakopnout své další podnikání – kavárny a coworking –, a zatočila se mi hlava, kde jsem už mohl být. Zpětně viděno, neměl jsem se pouštět do ničeho jiného. Měl jsem se držet jen těch bytů.

Proč?

Na coworkingu tady v Plzni jsem prodělal, takže jsem ho prodal. Na kavárenském byznysu také dodnes prodělávám, respektive tady ve Walter Mitty to jde dobře, ale právě díky povedenému začátku tady jsem si začal myslet, že jsem gastropodnikatel, a otevřel jsem další dva provozy a další přikoupil. Tam mi to uteklo, vytvořila se výrazná ztráta. Proto jsem je zavíral nebo prodal a teď postupně umořuji chyby minulosti. Takže teď mám jednu kavárnu a sedmnáct bytů. Nejvíc jsem jich měl skoro 40.

Baví vás to?

Hrozně moc. Je uspokojující vidět, jak to funguje. Super pocit, když přijde výnos. Třeba teď škrabu peníze, kde můžu, abych je dal do akcií. Sypu to do indexu S&P 500. Google, Amazon a Meta jsou dole, ale kapitalismus si to zase narovná.

Začal jste si věřit jako investor?

Nevybírám si úplně konkrétní akcie, u nichž bych spekuloval na růst. Investuji do americké ekonomiky, největších tamních firem. Vidím na akciovém trhu podobnou příležitost, jako jsem viděl kdysi v nemovitostech. Asi to nebude za půl roku dvojnásobek, ale až se za deset let ohlédnu, tak si řeknu: Sakra, že jsem do toho nedal víc peněz.

Jak na vás koukali spoluhráči, když jste s investováním začínal už během kariéry?

Kluci si většinou kupovali bavoráky a já si koupil Toyotu. Občas se docela divili. Jenže já potřeboval ušetřit na splátky hypotéky. Ovšem zase se nechci tvářit jako chytrolín, také jsem měl telecí léta. Když jsem dostal od Phoenixu podpisový bonus milion dolarů, taky jsem dělal divoké výlety do Las Vegas a New Yorku. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že se k penězům musím chovat rozumně. Hodně mi v tom pomohl můj táta, který byl vždycky na ty kupecké počty, a i dnes mi hodně pomáhá. Když je zapotřebí nějaká rekonstrukce nebo stavba, tak to má na bedrech on. A nerad to říkám, ale asi se k němu ze všech zaměstnanců chovám úplně nejhůř. Táta vám neuteče. Nedávno si mě posadil ke stolu a říká: Křiku už bylo dost. Musel jsem se omluvit, měl samozřejmě pravdu. Bez něj bych to měl mnohem těžší.

Úspěch v podcastu. Když jsme před šesti lety začínali, tak mě vůbec nenapadlo, že z toho může vzniknout takový příjem, hodnotí podcast Bomby k tyči Jakub Koreis.

Foto: Honza Mudra

Podcast Bomby k tyči se vám hezky rozjel. Spočítali jsme, že na platformě Herohero vám z něho plyne příjem zhruba půl milionu korun měsíčně. Sedí?

Jak si každý na dva kliky zjistí počet předplatitelů, tak vzniká zkreslená představa o tom, kolik z toho máme peněz. Pak jedeme natáčet třeba do Brna a poptáváme místní štáb a oni si říkají opravdu o velké částky.

Ovšem stále jsou to docela slušné peníze na povídání o hokeji, ne?

Když jsme před šesti lety začínali, tak mě vůbec nenapadlo, že z toho může vzniknout takový příjem. Baví mě to, jsem za to vděčný. Je to hezké, ale musíte si uvědomit i náklady, které s tím máme. Kolik lidí se okolo celého projektu pohybuje a to všechno něco stojí – od produkce přes střihače až po sociální sítě. A účinkující (například někdejší reprezentanti Radek Smoleňák, Michal Broš či Jakub Nakládal – pozn. red.) to také nedělají zadarmo a samotná platforma si bere deset procent.

Placené sportovní podcasty u nás zažívají boom. Čím si vysvětlit popularitu vás, Puk pak pivo nebo Kudy běží zajíc?

Je to formát, který v USA existuje už více než deset let, ale u nás teď zažívá velkou vlnu popularity. Důležité je propojení s komunitou, proto jezdíme na živé akce. Na podzim chystáme naši největší akci – jedeme do Brna a chceme do Bobycentra dostat 1300 lidí. Troufáme si, v Hradci Králové nebo Litvínově na nás už přišlo 400 lidí. Živé akce jsou další zdroj příjmu a je vidět, že se s námi lidé rádi potkají.

Kde je strop Bomb k tyči?

Těžko říct. Svého času nám počet předplatitelů dlouho stál na 1400 lidech, mysleli jsme si, že to je strop. Dneska jsme víceméně na dvojnásobku. Koukáme, jak se daří Kudy běží zajíc (fotbalový podcast má 7200 předplatitelů – pozn. red.), ale fotbal má obecně větší základnu.

Co je váš sen?

Bavilo by mě být generální nebo sportovní manažer v extralize. Už jsem o tom s několika týmy jednal, ale nedopadlo to z různých důvodů. Posledních deset let podnikám, vzalo mně to hodně energie a taky volného života. Proto jsem teď asi v životní fázi, že už chci dělat jen to, co mě baví. To je můj největší sen a myslím, že jsem mu blízko. To neznamená, že budu stát na místě. Určitě se do něčeho nového pustím, ale musí to být něco, co mě bude absolutně naplňovat. Už se nebudu pouštět do něčeho, kde mě bude dva tři roky čekat mravenčí práce a potom možná nějaký zisk.

Máte za sebou velký zdravotní problém, léčil jste se s rakovinou varlete. Dalo vám to jinou životní perspektivu?

Nechci to dramatizovat. Lidé, kteří měli rakovinu, si mnohdy prošli mnohem horšími následky a léčbou. Spousta z mých zranění z hokeje byla těžší než tohle. Měl jsem bolesti, šel jsem za doktorem, pak na operaci, kde mně vzali varle, a neměl jsem žádnou následnou léčbu. Žádné chemoterapie a ozařování. Nejhorší byl pro mě ten první šok. Naučilo mě to, že když přijde rakovina, automaticky to neznamená smrt. Je to hrozná nemoc, ale většinou se s tím dá něco dělat. Neřekl bych, že mě to změnilo – spíš jsem se jen utvrdil v tom, že není dobré odkládat věci, které chci udělat, a moc nad věcmi přemýšlet. Takže žádná paralýza analýzou.

Na co se teď nejvíce těšíte?

Na mistrovství světa. Hned první den letíme na Rhodos s přítelkyní na dovolenou, takže se budu koukat tam, natáčet Bomby k tyči z bazénu a jíst u toho suvlaki.