Návod pro české pravičáky, proč by měli mít rádi Merkelovou. Navzdory všem jejím chybám

V Evropě se teď mluví německy.“ Tuhle větu mohl klidně pronést Adolf Hitler třeba v roce 1941 nebo 1942. Řekl ji ale někdo úplně jiný, muž, u něhož nelze pochybovat, že je demokratem. Volker Kauder, předseda poslaneckého klubu německého konzervativního bloku CDU/CSU, se takto vyjádřil skoro na den přesně před 13 lety. Německo označil za vzor pro celou Evropu.

Berlín tehdy měl v Evropě „téměř hegemonní vliv“, jak to vystihl český znalec Německa Vladimír Handl z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Mluvíme o době, kdy dluhová krize eurozóny už zasáhla nejen Řecko, Irsko a Portugalsko, ale vážně ohrožovala i Itálii. Německo mělo, vzhledem ke své velikosti a ekonomické síle, logicky nejsilnější hlas ve společné snaze států s eurem této krizi čelit. Zároveň ale z Berlína stále silněji zazníval triumfalismus a poučování ve stylu, že kdyby všechny země Evropské unie vedly takovou hospodářskou politiku jako Německo, žádná krize by nebyla a EU by byla vlastně rájem na zemi.

Dnes víme, že ani s německou hospodářskou politikou zdaleka nebylo vše v pořádku a dnes jsou to Němci, kdo čelí dlouhodobým ekonomickým problémům. Klíčové nicméně je, že jeden zásadní hlas se tehdy v Německu k všeobecnému plácání se po zádech a poučování zbytku Evropy nepřidal – patřil Angele Merkelové, kancléřce a lídryni CDU/CSU. Tedy vlastně nadřízené zmíněného Volkera Kaudera, který si tak pochvaloval německou dominanci. A Merkelová se navíc držela zpět nejen ohledně ekonomiky a situace eurozóny. Nepřidala se ani k další bouřlivé diskusi, která se tehdy u našich největších sousedů vedla a která se týkala pohledu na vlastní minulost. Jde přitom o něco, co je nejen z českého pohledu zásadní. Dnes, když Merkelová vydává své dlouho očekávané paměti, je často tvrdě kritizována za svou politiku vůči Rusku nebo za zanedbání modernizace či obranyschopnosti své země. Jde o kritiku v mnohém oprávněnou, v něčem účelovou a přehnanou. Ty české hlasy, které někdejší kancléřku kritizují zprava jako naivní usmiřovačku Putina, by ale měly o to víc ocenit její roli v debatě, v níž se nemálo diskutujících snažilo rozmělnit či zcela smazat německou odpovědnost za dvě světové války.