Řečeno s Woodym Allenem: tenhle rozsáhlý průzkum zahrnoval všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat. Tedy přesněji: všechno, na co se výzkumníci z Národního ústavu duševního zdraví zeptat nebáli. Výsledky jsou k dispozici od května.
Otázky se týkaly frekvence, sexuálních preferencí, orientace či identity nebo také zkušeností se sexuálním násilím či s potížemi v intimním životě. Průzkumu se zúčastnilo téměř sedm tisíc lidí. A najít je nebylo tak složité jako v některých jiných zemích. „Z našich dat vychází, že Češi jsou hodně otevření v tématech sexuality, jsou ochotní o nich mluvit,“ popisuje psychosexuoložka a hlavní metodička šetření Kateřina Klapilová.
Asi nejvýraznější zprávou z průzkumu Czechsex, o které referovala mnohá média, bylo, že Češi mají méně sexu, ale jsou spokojení. Čím to je? Přišli na to, že kvalita je důležitější než kvantita?
To spojili novináři. A některé titulky byly ještě lepší: Češi mají málo sexu, ale jsou s tím spokojení. Tak to samozřejmě není. Oni nejsou spokojení s tím, že mají málo sexu. A vlastně ani zas tak málo sexu nemají.
Je tam mírný pokles oproti předchozím datům, co se týče frekvence sexuálních aktivit s partnerem. Když se podíváte na průzkum z roku 2013, tam byl jejich počet dvakrát až třikrát za týden. V rámci celkového populačního průměru nám toto číslo kleslo na méně než jedenkrát za měsíc. Jenomže to je způsobené jinou metodikou. Populační průměry jsou spočítané i z lidí, kteří teď nemají partnerský vztah, nikdy neměli sex nebo v současnosti nemají sex. U nich se za poslední měsíc objeví nula a to populační průměr stáhne. Když se podíváme čistě na lidi, kteří mají partnera a provozují sexuální aktivity, jsme zhruba na hodnotě jednou až dvakrát týdně, což už je lepší. Je tam tedy pokles, ale zase když se podíváte na poslední evropské průzkumy, třeba z Německa, Finska, Velké Británie, je to velmi podobné.
Trochu to nabourává představu, že singles si nevázaně užívají dosyta, zatímco v dlouhodobých vztazích sexuální život upadá. Tak to tedy není?
Ne, tak to není. Lidé v partnerských vztazích mají v průměru více sexuálních aktivit než singles. Může docházet k tomu, že jako nezadaný máte více sexuálních partnerů, ale nikoliv více sexuálních aktivit. Obecně je sexuální spokojenost vyšší v partnerském vztahu než u singles.
Máte tedy nějaké vysvětlení, proč mají celkově Češi sexu o něco méně?
Z dat to nevyčteme, ale zřejmě se na tom podílí více fenoménů, které už byly popsané v okolních zemích. Jedním důvodem je stárnutí populace, tedy vyšší procento starších věkových kategorií, které sexuální aktivity mají, ale třeba ne tak často. Pokles sexuální apetence s věkem je naprosto běžný trend. Z mnoha důvodů klesá také počet partnerských sexuálních aktivit v mladších věkových kategoriích, v našem průzkumu je tou nejmladší 18 až 25 let. Je tomu tak i v okolních státech.
Věk prvního sexu se přitom podle vašich dat příliš nezměnil, že?
Pořád jsme kolem 17. roku. Co nám v nejmladší kategorii prudce klesá, je věk první masturbace u žen. To je masivní trend. U mužů zůstává kolem 13,5 roku, u žen to kleslo také ke 13. roku a kousek. A hlavně, masivně klesá i věk prvního sledování pornografie, u obou pohlaví se objevuje kolem 14 let. Sexualita nejmladší generace je formovaná úplně něčím jiným než sexualita starších, je to pochopitelné. Je potřeba s tím pracovat tak, že děti a dospívající se k pornografii dříve či později dostanou. Edukaci zacílit na to, jak může pornografie ovlivňovat sexualitu, jaká je vhodnější než jiná, jak na ni nahlížet. Ale nevyhýbat se tomu ve smyslu nějakého zákazu. V dnešní době to nelze ošetřit.
A netýká se to jen pornografie, ale jakékoliv online sexuality i problematičtějšího chování ze strany jiných lidí, s nímž se setká obrovské procento mladých. Je nutné s tím počítat a vybavit je tak, aby tomu rozuměli, uměli s tím pracovat a případně se nebáli vyhledat odbornou pomoc.
To, že výrazně klesl věk první masturbace u dívek, se dá přičíst také tomu, že se díky internetu a sociálním sítím dříve dostanou k informacím?
Nemyslím, že je to jen internetem. Je to souhrnný vliv společnosti, včetně nových médií, informačních a edukačních kampaní. Vidíme řadu trendů, které nepřímo poukazují na destigmatizaci ženské sexuality v české společnosti. Jednak nám ženy přiznávají, že začínají masturbovat dříve. Jednak udávají vyšší počty sexuálních partnerů za život než dříve.
A je to tak, že jich přiznávají více, nebo se jich díky slábnoucímu stigmatu, o němž jste mluvila, nezdráhají mít více než dřív?
Z dat to nepoznáme, jen máme porovnání. Ale v zemích, kde se udávaný počet sexuálních partnerů za život začíná u mužů a žen vyrovnávat, se obvykle mluví o tom, že se ženská sexualita zbavuje stigmatu a je méně tabuizovaná. To, že všude na světě vychází více sexuálních partnerů u mužů, a to třeba až dvakrát tolik, je pofidérní, protože poměr žen a mužů je v populaci vyrovnaný a její většinová část je heterosexuální. Většina sexuálních aktivit se odehrává mezi muži a ženami. Poměr tedy musí být daleko vyrovnanější, čistě ze statistického hlediska.
Je to paradox, který se dá vysvětlit i tím, že ženy přiznávají méně partnerů nebo jako partnery započítávají až ty, s nimiž dojde k penetrativnímu styku. Ale když se v našem průzkumu podíváte na medián, což je lepší ukazatel, vychází to u mužů i žen pět na pět. Největší část populace tedy má za život pět sexuálních partnerů.
Teď jsme odbočily od toho, že mladší generace má méně sexu. Čím to tedy může být?
Opět platí, že když lidé ve věku 18 až 25 let mají partnera, mají i podle našich dat sexu poměrně hodně. Stejně jako v předchozím průzkumu, dvakrát až třikrát týdně. Ale větší procento mladých oproti předchozím průzkumům dlouhodobého partnera nemá. Může tam být větší obezřetnost vstupovat do dlouhodobých vztahů. Dále dochází k oddalování prvních sexuálních aktivit s druhými. To znamená, že větší procento lidí v nejmladší věkové skupině ještě vůbec nemělo sexuální aktivity s druhou osobou. Dá se to interpretovat pozitivně i negativně. Vstupuje do toho i to, že mladí mají jinou možnost sexuálního vybití.
Například?
Mají k dispozici spoustu jiných forem sexuality online, nová média. I s partnerem se může sexualita odehrávat jiným způsobem než penetrativním stykem nebo genitálními sexuálními aktivitami. Přesto to může být vzrušující a je to sex. Také to může být interpretováno jako větší odpovědnost mladé generace za svou sexualitu a za započetí partnerského vztahu, větší vybíravost. Ale všechno jsou to interpretace, které nemůžeme potvrdit, protože na tyto důvody jsme se v našem populačním průzkumu neptali. Vstupuje do toho také prudký nárůst duševních problémů v mladé generaci, častější užívání antidepresiv a jiných látek, které mohou způsobit menší orientaci na sexualitu, nižší chuť na sex. To jde vše ruku v ruce.
Proč vůbec potřebujeme detailní informace o sexuálním životě obyvatelstva? Co to způsobuje, když je nemáme?
Jedna věc je, co to způsobuje odborníkům, druhá věc, co to způsobuje státu v oblasti zdravotnictví a prevence. A třetí věc je, co to způsobuje lidem samotným, proč to vlastně chtějí a potřebují vědět. Jakože víme, že to vědět chtějí. Všechny to extrémně zajímá, a nejen z důvodu zvědavosti. Ve chvíli, kdy máme pochybnosti o své sexualitě nebo svém sexuálním nastavení, údaje o tom, jak to mají ostatní, co dělají, jak to prožívají, jestli mají problémy, jak se vyrovnávají se svou identitou, jsou pro nás důležité. Abychom se uklidnili, že v tom nejsme sami. Nebo abychom si třeba řekli, že už by bylo dobré s tím něco dělat, někam zajít.
A pro odborníky?
Funguje to podobně. Na základně populačních údajů se orientujeme v tom, co je běžné, co není, co by mohl být problém, v čem můžeme lidi edukovat. A velmi důležité je to pro oblast zdravotnictví a prevence. Potřebujeme vědět, kolik tu máme potenciálních pacientů, jaká je míra výskytu sexuálního násilí. Potřebujeme data o užívání antikoncepce, prevenci pohlavních chorob nebo rizikovém sexuálním chování, jako je třeba chemsex (sex pod vlivem drog – pozn. red.).
Tolerance je přežitek. Ve vztazích vytváří korupční prostředí. Důležité je něco jiného, říká terapeut Vojtko
V průzkumu jste přišli na to, že 16,8 procenta žen a 4,9 procenta mužů zažilo sexuální násilí, ale 96 procent z nich to nenahlásilo. Jsou to ještě horší čísla, než jste čekali?
To, kolik lidí to zažilo, jsme čekali na základě jiných výzkumů. Ale procento lidí, kteří sexuální násilí nahlásí, jsme doufali, že bude trošku vyšší. Šest procent žen a dvě procenta mužů, to je opravdu málo. Já vždycky radši než procenta uvádím, že kontaktní sexuální násilí zažilo 900 tisíc žen a 250 tisíc mužů. A zkušenost s nevyžádaným fyzickým sexuálním kontaktem má 30 procent žen, tedy milion a půl. Obrovská čísla.
A většina toho zůstává v populaci takzvaně latentní, nezpracovaná. Důležité jsou důvody, proč to lidé nenahlašují, a to hlavně pro nastavení prevence. Naprostá většina zejména mužů, ale i žen, to v okamžiku, kdy se jim to stalo, nevyhodnotila jako nátlak nebo znásilnění.
Někdo by na to mohl říct, že když to v tu chvíli tak nevyhodnotili, asi to na ně nemělo nijak závažný dopad a není potřeba to řešit.
Tak to právě není. Oni to sice v danou chvíli tak nevyhodnotili, ale zpětně udávají, že to ovlivňuje jejich sexuální i celkové duševní zdraví. To je daleko více alarmující. A druhým důvodem pro nenahlášení je stud. Stigmatizace oběti prostě ve společnosti pořád existuje. Ale je to něco, co lze ovlivnit.
Některé oblasti jste v rámci průzkumu Czechsex zkoumali vůbec poprvé. Které považujete za nejdůležitější?
Například pro zdravotnictví je velmi podstatné, že víme, že obrovské procento populace má během života klinické příznaky sexuálních poruch. Je to 16 procent mužů a přes 20 procent žen. A v podstatě nenavštěvují odborníky, přestože to ovlivňuje jejich duševní pohodu. Odbornou pomoc vyhledá jen pět procent lidí. Opět alarmující zjištění. Dříve jsme se na to neptali.
Co by pomohlo, aby si víc lidí řeklo o pomoc?
Samozřejmě edukace o tom, že existuje řešení. A také více odborníků, kterých dnes máme akutní nedostatek. Je to podobné jako u dětské psychiatrie. Máme 150 sexuologů, z toho 80 činných. Je také potřeba zvýšit povědomí, a to už na školách, že sexualita je běžnou součástí života, osobnosti. Potíže v sexu není dobré dlouhodobě odkládat ve prospěch takzvaně akutnějších věcí. To je často důvod, proč lidé nevyhledají pomoc. Řeknou si, že sexualita není tak důležitá – napřed vyřeším zuby nebo rozvod, až pak se budu věnovat své sexualitě. Ale ta je součástí všech těchto fenoménů. Ovlivňuje naše duševní i celkové zdraví, partnerské vztahy, to, s kým vůbec budeme nebo nebudeme žít.
Může to být tak, že řada lidí pomoc nevyhledá, protože ani nevědí, že mají nějaký léčitelný problém? Svedou to na věk nebo stres, přijmou to a nechají být?
Je to přesně to, co říkám. Nezanedbávejte své sexuální zdraví, ušetříte si problémy do budoucna, zdravotní, partnerské i osobní. Na druhou stranu, ne všechno se musí léčit. Já se zase bojím, že když budeme každou neobvyklost patologizovat, způsobí to spíš opak. Lidé se budou zbytečně obávat, že je s nimi něco špatně. Pokud je člověk se svou sexualitou O. K., nezpůsobuje mu to žádný stres, ať má nebo nemá sexuální aktivity, ať má nebo nemá partnera, tak je všechno v pořádku. Ale ve chvíli, kdy ho to trápí, negativně mu to vstupuje do života a zdraví, je fajn to řešit.
A většina potíží je řešitelná. Ne vždy ve smyslu vyléčení, ale ve smyslu podpory, práce na partnerském vztahu a v případě parafilních preferencí (sexuální deviace či odchylky – pozn. red.) sebepřijetí. U dysfunkcí je samozřejmě možností medikace, ale i práce se sexualitou tak, aby s ní byl člověk v souladu. Toto všechno pomáhá a ani bych neřekla, že léčí, spíš provází sexualitou tak, aby se člověk zase dostal do stavu „jsem O. K. a možná z toho budu mít i radost a potěšení“. Což je stav ideální.
Dají se na základě vašich dat odhadnout trendy pro budoucí léta?
Teď jsme ve fázi, kdy máme po deseti letech vůbec nějaká data. Odhadovat nové trendy je věštění z křišťálové koule, protože sexualita je teď masivně formovaná novými technologiemi a online prostorem. Tento vliv je velmi nepredikovatelný. Jako odborníci se teprve snažíme vyznat v tom, jak lidská sexualita může na rozvoj technologií zareagovat. Nevíme to. Máte tu možnosti sexu ve virtuální realitě s avatary, sexuální roboty, panny. Podněty nejen ve 2D, ale i ve 3D. Virtuální realita a umělá inteligence nám umožňují zhmotnění sexuálních fantazií, které nejsou realistické. Neskutečné jsou možnosti nových sexuálních hraček nebo stimulace na dálku. Nevíme, co to udělá s prožíváním sexuality, s preferencemi reálného sexu oproti jinému.
Když jste se mě ptala na spokojenost Čechů, je to vlastně moc hezký výsledek. Nejenže jsou se svým sexuálním životem obecně spokojení, ale také nám vycházelo, že preferují partnerské sexuální aktivity před jinými. Ani u mladších věkových kategorií se nám v tomto zatím žádný posun neukazuje. Ale může se to vyvinout i opačným směrem – podle možností, které přijdou.
„Sexualita nemusí být pikantní, aby byla dobrá“
Na konci června přišla česká sexuologie o svou významnou postavu. Ve věku 91 let zemřel Stanislav Kratochvíl, mezinárodně uznávaný vědec a průkopník párové sexuální terapie v Československu. A právě on nasměroval Kateřinu Klapilovou na dráhu odbornice na sexualitu. Většinu své kariéry působil v Kroměříži, odkud pochází i rodina Klapilové.
„Znal moje prarodiče, takže já jsem celé dětství měla k dispozici jeho knihy. A chtěla jsem také dělat výzkum, zabývat se sexualitou,“ popisuje dvaačtyřicetiletá vědkyně. Vystudovala lékařskou psychologii a psychopatologii na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Ve své kariéře zkoumala třeba vliv menstruačního cyklu a antikoncepce na sexualitu a výběr partnerů, ženské sexuální dysfunkce nebo sexualitu osob s duševním onemocněním. Dnes vede Centrum pro sexuální zdraví a intervence v Národním ústavu duševního zdraví a je hlavní metodičkou rozsáhlého průzkumu Czechsex.
Věnuje se také výzkumu takzvaných parafilií, tedy odchylek od běžných sexuálních preferencí. Spadá sem třeba pedofilie, voyerství nebo exhibicionismus. Pro lidi s těmito tendencemi vznikl v ústavu duševního zdraví program Parafilik. „Poskytujeme poradenství a terapeutickou péči lidem s parafiliemi a jejich blízkým,“ vysvětluje Klapilová, která je garantkou programu. Pomoc je bezplatná a anonymní. Kromě toho má psychosexuoložka na starosti také krizovou linku Sexhelp, na niž se může obrátit kdokoli, kdo cítí, že má v intimním životě problém. „Je to daleko rychlejší než čekat třeba půl roku na intervenci. A odborníci na lince jsou zvyklí hovořit o sexuálních tématech,“ podotýká.
Zvyklá je na to i ona sama. Běžně se jí stává, že i v soukromém životě s ní lidé tato témata otevírají. „Ale to se děje odborníkům v každé oblasti. Nebo každému, kdo pracuje s lidmi. Myslím, že třeba i řemeslníkům,“ je přesvědčená Klapilová. Spíše než vlastní sexualitu s ní takto lidé chtějí rozebírat pikantnosti. Stejně jako novináři, dodává trochu vyčítavě.
„Je to hrozná škoda, protože práce se sexualitou není o pikantnostech. Je O. K. o sexualitě mluvit, pečovat o ni, být s ní v souladu, ať je pikantní, nebo nepikantní. Ať potřebuji sexuální aktivity, nebo je nepotřebuji. Sexualita nemusí být pikantní, aby byla dobrá,“ říká. Na druhou stranu ale uznává, že o sexu nelze mluvit podobně věcně jako o daňovém přiznání nebo o tom, co si dáme k obědu. Obzvlášť ne s lidmi, s nimiž si nejsme blízcí. „Je to vaše intimita, vaše tělo. Rozhovory o sexualitě navíc mohou vést ke vzrušení a to určitě nechceme sdílet s kýmkoli. Musí se to dělat citlivě,“ dodává.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
