Cvičí, běhají, plavou. S týmž cílem, ale jiným výsledkem. Jedněm „špeky“ mizí, druzí se přebytečných kil nezbaví

Pozitivní účinky fyzické námahy na odbourávání tělesného tuku vědci už delší dobu připisují bílkovině označované jako PGC-1alfa. Výsledky experimentů si však často protiřečí. Někdy se zdá, že má bílkovina na hubnutí silný vliv, jindy se její přínos jeví jako zanedbatelný. Japonsko-švédský tým pod vedením Watarua Ogawy z Univerzity v Kobe nyní přišel této záhadě na kloub. Výsledky svého výzkumu představil veřejnosti ve studii publikované ve vědeckém časopise Molecular Mechanism.

Ogawa a spol. zjistili při výzkumu na laboratorních myších, že se gen pro „hubnoucí“ bílkovinu vyskytuje ve třech různých verzích. Vedle již známé varianty označované písmenem „a“ existují také geny ve variantách „b“ a „c“. Tělo si podle všech tří variant vyrábí bílkovinu PGC-1alfa s velmi podobnými účinky. Z béčka a céčka však vzniká v namáhaných svalech desetkrát více zkoumané bílkoviny, než když si ji tělo vyrábí podle áčka.

Nově objevené varianty genu spouštějí produkci PGC-1alfa i v odezvě na krátkodobou intenzivní námahu, zatímco dříve známá varianta na chvilkovou zátěž nereaguje. Lidští nositelé genů varianty b nebo c proto hubnou snáze.

Příroda neměří všem stejným metrem. Někomu dá do vínku snadné shazování nadbytečných kil, jinému cestu ke zhubnutí prostřednictvím tělesných cvičení zkomplikuje variantou genu a.

Dědičná informace však není „knihou osudu“, před níž bychom museli kapitulovat. Každý má seberozvoj aspoň zčásti ve své moci. Když byly laboratorní myši s „nehubnoucí“ variantou genu, tedy a, nuceny po dobu šesti týdnů k pravidelné námaze, zesílily jim svaly, zvýšila se jim produkce bílkoviny PGC-1alfa a hubly. I se špatnou dědičnou vlohou se tedy dá s nadbytečnými kilogramy tělesné hmotnosti bojovat. Pro dosažení kýženého cíle je ale zapotřebí vynaložit větší úsilí.