Uzamykatelné skříňky na dělníky, náckové a snad i happy end. Co příběh berlínského Jižáku vypovídá o Německu

Začalo to snem o výstavbě vzorového socialistického města. Východní a méně bohaté Německo, pevně zakotvené v sovětském bloku, trpělo palčivým nedostatkem bytů. Chyběly zejména v Berlíně, zničeném druhou světovou válkou. K řešení se vedení komunistické strany rozhoupalo počátkem 70. let. Nějakou dobu zabralo plánování, první rypadla se do země zabořila v dubnu roku 1977. O osm měsíců později se už do domů na východním okraji metropole stěhovali noví nájemníci.  

Za dalších 11 let v tehdy ještě oddělených čtvrtích Marzahn a Hellersdorf stálo 60 tisíc bytů, tři desítky kilometrů hlavních dopravních tepen a 110 kilometrů obytných ulic, nová dráha nadzemky U-Bahn, desítky školských zařízení, kino, plavecký bazén, kulturní centrum, a dokonce i pár kostelů. Paneláky uctivě obstoupily historická centra vesnic a zapustily své sklepy do podloží, které až donedávna sloužilo pro vsakování splašků z berlínské kanalizace. Na místních polích to moc nevonělo, zato se tu skvěle dařilo bylinkám a zelenině. V době výstavby sídliště byl už každopádně s místním zemědělstvím amen. Deník Tagesspiegel o něm píše jako o největším v Evropě. V panelácích tam žije na 190 tisíc lidí. Pro srovnání – největší sídliště v bývalém Československu, bratislavská Petržalka, má zhruba 110 tisíc obyvatel, pražské Jižní Město na 80 tisíc.

Panelákové byty s minikuchyněmi, umakartovými jádry, stavěné levně a za nedostatku stavebních materiálů – ať už šlo o kachlíky, tapety nebo sklo – si už jako nové vysloužily spoustu posměchu. Pro dramatika Heinera Müllera to byly jen „šukací kóje“ s dálkovým vytápěním, pro slušnější kritiky bezduché noclehárny, kde bylo přes tenké stěny slyšet každé slovo. Jejich noví nájemníci byli nicméně nadšení. Nevadilo jim, že žijí na staveništi a do práce se musí brodit bahnem. Prostě si jen nazuli holínky. Oproti zatuchlým bytům v Prenzlauer Bergu, kde se topilo uhlím a z kohoutku tekla jen studená voda, to byl luxus.