Bezprostředně po deseti kilometrech běhu obvykle nikdo neusedne k talíři se svíčkovou a šesti knedlíky. Organismus běžce přitom potřebuje doplnit vydanou energii, takže to vlastně na první pohled nedává smysl. Co se za tímto dočasným nechutenstvím skrývá? A nemohli bychom ho využít v boji s nadbytečnými kily?
V současnosti vládnou boji s obezitou léky napodobující účinek hormonu GLP-1, původně určené k léčbě cukrovky druhého typu. Hormon GLP-1 se uvolňuje ve střevech v reakci na příjem potravy a potlačuje hlad. K vzestupu hladin GLP-1 však dochází i bezprostředně po velké tělesné námaze, což je zřejmě jedna z příčin nechutenství po sportovním výkonu. Pozadí tohoto fenoménu je ale mnohem komplikovanější. Jeden z jeho tajů nyní odhalil tým vedený Edwardem Chambersem z londýnské Imperial College, když sledoval změny v organismu tuctu zdravých mužů po příjmu kalorické potravy a po intenzivním cvičení. Výsledky jejich výzkumu přináší studie publikovaná ve vědeckém časopise The Journal of Physiology.
Zlatá horečka kolem léků na hubnutí: Dánský výrobce na trzích porazil i krále luxusu
Po jídle stoupají v krvi hladiny mnoha metabolitů, které se rovněž podílejí na potlačení chuti k jídlu. Organismus je vnímá jako důkaz, že právě dostal vydatnou porci živin a další momentálně nepotřebuje. Chambers a spol. odhalili, že metabolitů, jako je kyselina octová a mléčná, přibývá v krvi i po námaze a že na ně tělo reaguje potlačením chuti k jídlu.
Důležité je zjištění, že některých metabolitů přibývá po námaze více než po jídle a mohly by sehrávat významnou roli v nástupu nechutenství po sportovním výkonu. Jejich produkce je ale individuální, což zřejmě závisí na skladbě střevní mikroflóry. Když vědci nabídli dobrovolníkům bezprostředně po námaze jídlo, snědli z něj nejméně právě ti, kterým v krvi nejvíc stouply hladiny kyseliny octové a mléčné. Vědci tak našli další „páku“ na chuť k jídlu. K jejímu praktickému využití ale bude zapotřebí dalšího výzkumu.
