Planeta, kde nepůjde žít. Je klimatický žal jen přecitlivělostí generace sněhových vloček? A dá se léčit aktivismem?

Slunečné počasí letošního září, kdy teploty v několika dnech dokonce vyšplhaly nad tropickou třicítku, dvacátnici Anežce Lindaurové z Prahy velkou radost neudělalo. Spíše naopak: připomnělo jí úzkostné pocity, které ji pronásledovaly před několika lety. „Tehdy jsem si začala všímat, že v létě jsou čím dál větší vedra a každé prázdniny hoří kus Evropy. Říkala jsem si, proč bych měla vůbec chodit do školy a připravovat se na další život, když planeta bude za pár desetiletí neobyvatelná?“ vypráví studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v kavárně v pražských Holešovicích. Na psychoterapie začala chodit až později, to už však s psychologem neprobírala ani tak svůj klimatický žal, ale spíš vztek a hněv na „lidi, kteří mají moc, ale klimatickou hrozbu zametají pod koberec v zájmu ekonomického růstu“.  Začala být aktivní v ekologickém hnutí, demonstrovala před Úřadem vlády za ukončení těžby uhlí a je členkou iniciativy Univerzity za klima.

Když si před pár lety francouzský performer Florent Golfier-Brechmann žijící v Česku přečetl informaci, že na Zemi vyhyne „každý den až 150 druhů“, upadl podle svých slov do hluboké frustrace. „Hodně to bolelo,“ líčí dvaatřicetiletý muž v kavárně na pražské Kampě výbornou češtinou svůj tehdejší stav, který označuje za „klimatickou úzkost“. Zmíněná katastrofická zpráva o vymírání desítek živočišných a rostlinných druhů denně vyšla v závěrech summitu OSN o životním prostředí v brazilském Riu už v roce 1992. Vědci ale číselný údaj „až 150“ začali zpochybňovat jako vágní a těžko odpovídající realitě, protože byl vytvořen podle počítačového modelu, a ne na základě vědeckého výzkumu.