Někdejší prezident Sovětského svazu (SSSR) Michail Gorbačov v úterý večer po těžké a dlouhé nemoci zemřel. Bylo mu 91 let. S odkazem na prohlášení moskevské Ústřední klinické nemocnice o tom informovaly ruské agentury. Ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil s úmrtím soustrast. Loni v listopadu HN publikovaly rozsáhlý text o bývalém sovětském reformátorovi u příležitosti premiéry filmového dokumentu „Gorbačov.  Ráj.“ „Až v Rusku začnou stavět pomníky Michailu Gorbačovovi, bude to signál, že tato země směřuje k civilizované, demokratické společnosti,“ řekl tehdy Vitalij Manskij, režisér filmového portrétu posledního sovětského prezidenta. Jaký ve skutečnosti Gorbačov byl?

„Víš, že jsem málem zdechnul? Vážně, zdraví se prudce zhoršilo,“ říká devadesátiletý muž s povědomou tváří. Michailu Gorbačovovi dělá společnost už jen jeho osobní asistent, který pro něj pracuje dlouhá desetiletí. Vitalij Manskij pomocí dlouhých záběrů ukazuje postupné odcházení muže, který stál v čele jedné ze dvou světových velmocí a přihlížel jejímu zániku. Na Západě je oslavován jako ten, kdo ukončil studenou válku, v Rusku je značnou částí veřejnosti nenáviděn coby člověk, který přivedl Sovětský svaz k rozpadu.

O více než třicet let mladší Vitalij Manskij patří ke generaci, která do Gorbačova a jeho perestrojky vkládala velké naděje. „Když do Moskvy v roce 1988 přijel Ronald Reagan, vzal jsem svou tehdy dvouletou dceru a šli jsme na místo, kudy určitě ta kavalkáda musela projíždět. Chtěl jsem jí ukázat ten historický okamžik. Amerického prezidenta, který ještě před pár lety označoval Sovětský svaz za impérium zla. A Reagan s Gorbačovem kolem nás fakt projeli. To bylo poprvé, kdy jsem Gorbačova viděl naživo,“ říká Manskij v rozhovoru pro HN.

Dvakrát Gorbačov

Na druhé, podstatně osobnější setkání došlo po více než deseti letech. Mezitím se rozpadl Sovětský svaz, Michail Gorbačov přišel o post prezidenta a generálního tajemníka komunistické strany a lidé přežili chaotická devadesátá léta, provázená sice politickou svobodou, ale také obřím propadem životní úrovně. Gorbačov se v roce 1996 pokusil vrátit do politického života a kandidoval v prezidentských volbách. Objel celou zemi, ale setkával se v lepším případě s chladným přijetím, jindy s projevy otevřeného nepřátelství. Volební debakl byl ponižující, dostal 0,51 procenta hlasů.

Vitalij Manskij, který natočil třeba oceňovaný snímek o Leninově těle v mauzoleu na Rudém náměstí, se mezitím stal uznávaným režisérem dokumentů. Od roku 1999 vedl dokumentární tvorbu ve státní televizi. „Byl jsem šéf, který to kontroloval, ale mohl jsem také jeden film sám natočit. Tak jsem si řekl, že chci udělat film o Gorbačovovi.“ Bylo to na sklonku prezidentské éry Borise Jelcina, který Gorbačova, svého konkurenta, neměl rád. „Zavolal jsem Gorbačovovi a říkám: Chci o vás natočit film. On odpověděl, že není proti, ale že to chce slyšet od generálního ředitele státní televize Konstantina Ernsta, protože nevěřil, že by takový film mohl vzniknout. Nechtělo se mu ztrácet čas něčím, co by se na veřejnost stejně nedostalo.“ Manskému se podařilo ředitele přesvědčit, podmínkou ale bylo, že jeho oddělení připraví film také o Jelcinovi.

„Gorbačov tehdy hodně jezdil po zemi, já s ním, a postupně mi začal věřit. Že nechci natočit nějaký bulvární nesmysl, ale že skutečně chci udělat film, kde dostane možnost vysvětlit své názory a svou verzi dějinných okamžiků, kterých se zúčastnil,“ popisuje Manskij počátek spolupráce. „Bez ohledu na korupci, oligarchy a tak dále jsme se tehdy posunovali směrem k demokracii. Pomalu, křivě, ale posunovali.“ Gorbačovovi v době tehdejšího natáčení bylo osmašedesát let. „Z mé tehdejší perspektivy to byl stařeček, který už končí. Ale on byl neuvěřitelně živý, neformální, svobodný. To mě dostávalo.“

Film přišel do kin v roce 2001 s názvem Gorbačov: Po impériu. To už byl ruským prezidentem někdejší důstojník KGB Vladimir Putin, který o rozpadu Sovětského svazu prohlásil, že šlo o „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Michail Gorbačov byl stále víceméně na indexu. Až během krátkého prezidentství Dmitrije Medveděva dostal ke svým osmdesátým narozeninám Řád svatého Ondřeje, nejvyšší státní vyznamenání.

Gorbačov. Ráj

Po dvaceti letech se Vitalij Manskij ke svému hrdinovi znovu vrátil. „Ten film je spíš o současné době než o člověku. Gorbačov je v něm spíš jako starý člověk, který byl obviněn ze všech smrtelných hříchů,“ uvažuje Manskij, který ani nezastírá, že Gorbačova obdivuje. „Pokud se dožiju devadesátky, chtěl bych být tak svobodný jako on. Velmi dobře ví, jakou roli v historii sehrál. Ale nestydí se za své chyby, slabosti ani za svůj stařecký stav.“ Gorbačov ve filmu říká, že zůstává socialistou, a dokonce i to, že Lenin je pro něj i nadále bůh. „Přitom samozřejmě chápe, že pro to malé jádro lidí, kteří ho podporují, je Lenin antihrdinou,“ oceňuje Gorbačovovu otevřenost Manskij.

Konec „závodů na lafetách“

Gorbačov ovšem vždy byl a stále je levicového smýšlení. Kdyby nebyl, sotva by se stal generálním tajemníkem sovětské komunistické strany. Do čela sovětského impéria se dostal díky přízni takových jestřábů, jako byl hlavní ideolog Michail Suslov nebo dlouholetý ministr zahraničí Andrej Gromyko. Hlavní roli, alespoň podle Gorbačova samého, v jeho politické kariéře sehrál dlouholetý šéf obávané KGB Jurij Andropov. Michail Gorbačov byl v čele jihoruského Stavropolského kraje, kde leží lázně, kam si Andropov jezdil každé léto léčit nemocná játra. „Zatímco do jiných regionů mířil jako hrozivý šéf tajné policie a všichni se před ním třásli, sem přijížděl v sandálech, slaměném klobouku, sedět u řeky, chytat ryby. A Gorbačov mu to přirozeně všechno zařizoval,“ říká Manskij.

Tak vzniklo nečekané přátelství jednoho z nejmocnějších mužů Sovětského svazu a místního činovníka. „Sám Andropov nebyl úplně jednoduchou osobností,“ připomíná režisér. „Tajil svůj židovský původ a vzdal se svého příjmení. Byl dosti romantický, psal verše, miloval tvorbu písničkáře Jurije Vizbora o horolezcích a romantice hor, poslouchal Vladimira Vysockého.“ Oba muži si byli blízcí a Andropov táhl Gorbačova za sebou nahoru a v podstatě ho jmenoval svým nástupcem. „Ale starci to nakonec zablokovali, vyškrtli jméno Gorbačova z Andropovova posledního dopisu a zvolili generálním tajemníkem Konstantina Černěnka, který následně strávil půldruhého roku v nemocnici. Když proběhl třetí státní pohřeb, už jim nic jiného nezbylo než Gorbačova nakonec zvolit,“ vzpomíná Manskij na dobu, která podle tehdejších žertéřů vešla do dějin jako „epocha velkých pohřbů“ nebo v méně uctivé variantě jako „závody na lafetách“ podle vojenských dopravníků, na nichž bývaly upevněny rakve se zesnulými generálními tajemníky.

„Gorbačova obviňují, že dostal moc a nezvládl to. Jenže on se od prvních okamžiků snažil zavádět reformy, aby ten systém vydržel. Celý proces spustil úplně sám. Starci v politbyru zvolili mladého chlapíka generálním tajemníkem, ale předpokládalo se, že oni sami nikam neodejdou, že budou dál sedět na svých trůnech. S nikým z nich si nemohl popovídat, poradit se.“ Gorbačov je ale začal postupně odstavovat od moci. Poslal dokonce do penze premiéra, to se nikdy předtím nestalo.

„Tenhle proces probudil národní hnutí, demokratické hnutí, a nejenom v Sovětském svazu. Vznikla tak ale situace, kdy už Gorbačov nestíhal reagovat na věci, které vyvolal on sám a nikdo jiný,“ popisuje Manskij. „Vzpomeňte si, jak vypadal konec Sovětského svazu. Ruský šéf Jelcin se domluvil s šéfy dalších dvou největších sovětských republik a SSSR prostě zrušili. Gorbačov byl přitom tehdy pořád generální tajemník a plně kontroloval armádu a silové složky. Ale on je nepoužil. Dokonce dnešní zastánci Kremlu mu to dávají za vinu, prý měl nechat oponenty rozstřílet. On to ale neudělal. A to není projev slabosti, ale obrovské síly,“ myslí si dokumentarista.

Počkejme si 120 let

Podle Vitalije Manského mohl Gorbačov ještě o svůj post bojovat poté, co se zhroutil pokus konzervativních sil o státní převrat v roce 1991, během kterého byl izolován v krymském městečku Foros. Boris Jelcin se tehdy zabarikádoval v sídle ruské vlády, na jeho podporu přišly desetitisíce lidí a pučisté se nakonec vzdali.

„Vladimir Putin v jednom mém filmu říká, že zájmy státu jsou výš než zájmy jednotlivce. Já tohle neberu a Gorbačov to má podobně. Už si to málokdo pamatuje, ale když se tehdy s manželkou vrátili z Krymu, Gorbačov mohl jet k Bílému domu, centru odboje proti pučistům, kde byly desítky tisíc lidí, kteří skandovali ‚Prezident!‘ Kdyby býval přijel k Bílému domu, dav by ho nadšeně uvítal. Jenže on jel do nemocnice se svou ženou Raisou, která dostala infarkt a ochrnula na pravou polovinu těla. Normální politik by se nechal natočit s kytkou před pokojem, ale Gorbačov byl prostě se svou ženou,“ oceňuje jeho postoj Manskij. „Pokud někdo říká, že Gorbačov svůj politický boj prohrál, což si já osobně nemyslím, pak prohrál ten cynický boj, protože byl příliš lidský.“

Manskij klade ve filmu Gorbačovovi otázku, zda je Rusko vůbec schopné demokracie. Ten mu odpovídá citátem básně Alexandra Puškina věnované děkabristům, kteří se v 19. století neúspěšně pokusili o převrat, jenž by Rusko změnil na konstituční monarchii: „Dokud svobodou planem, dokud čest nám v srdcích žije, uchraňme pro vlast, můj příteli, uchraňme vše, pro co to srdce žije.“ Manskij kontruje závěrem básně: „Rusko zase procitne a na trosky hrůzovlády vepíše vaše jména.“ A dodává, že nepochybuje, že na tomto seznamu bude i jméno Michaila Gorbačova.

Stejně jako v dobách Puškinových je ovšem otázka, kdy se tak stane. „Nemůžu vám říct přesné datum, ale vím naprosto přesně, že památník Gorbačovovi se objeví v Rusku přesně v okamžiku, kdy začne jasně směřovat k demokratické, civilizované společnosti. Je to lakmusový papírek. Dnes se v Rusku staví pomníky Stalinovi. Musíme si počkat, než se začnou stavět pomníky Gorbačovovi. Ale jsem si naprosto jistý, že jednou budou stát,“ říká HN přesvědčeně Vitalij Manskij, který dnes žije v lotyšské Rize. Pak ale s jemnou ironií dodává: „Abychom se toho dočkali, musíme vést zdravý způsob života, nepít, nekouřit, věnovat se sportu a žít alespoň 120 let, což vám všem přeji.“

Gorbačov. Ráj