Nebýt jako všichni. Šest dobrých důvodů, proč jezdit do hor na podzim, když tam nejezdí vůbec nikdo

Je to paradox: přísaháme na jedinečnost individua, a přitom se většinu života věnujeme aktivitám, které mají kolektivní, ba stádní povahu. Nadšeně podléháme nesmyslným módám, používáme stejné sociální sítě, formujeme se do názorových kmenů, skandujeme na fotbale, houfně sledujeme StarDance. Rozpouštíme se v davu, aniž bychom si toho všimli.

Myslím, že to není úplně zdravé. A že není od věci s tím v zájmu individuální sebezáchovy (či sebezáchovy individuality) aspoň někdy bojovat. Například tak, že alespoň občas provedeme něco, co se vymyká obvyklému, co se jaksi „nedělá“. Možností, dokonce i těch legálních, jsou samozřejmě mraky. Já pro inspiraci nabízím jednu z těch svých: jet na podzim do vysokých hor. Tady je hned šest kvalit, které tam lze najít a které jsou skvělými důvody, proč něco takového udělat.

1. Samota

Na přelomu října a listopadu bývají vysoké hory, například Alpy, úplně prázdné. Panuje obecná představa, že podzim je pro jejich návštěvu nejméně vhodné období. Za zásadní problém se považuje počasí. Není ani léto, ani zima, může foukat, může pršet, a když třeba i zasněží, padají první lavinky. A tak na trasách, které v létě hustotou davu připomínají odpolední špičkou solidně vytížený eskalátor ve stanici metra Muzeum, nebývá ani noha.

Třeba letos na říjnově-listopadovém výletě do okolí Grossvenedigeru jsme za čtyři dny potkali jednoho jediného člověka. Ještě o něm bude řeč. Věřte, že nekonečná prázdnota nekonečně krásných hor je jedinečný dar. Osamění uprostřed obrovského prostoru nabízí úplně jinou než konvenční perspektivu pohledu na sebe sama, na naši společnost, na celý svět. Garantuji vám z vlastní zkušenosti, že každý z takového zážitku může vytěžit víc, než si myslí. A dokonce i tomu, kdo nemíní jít v těch výškách do kdovíjaké hloubky, se myšlenky samovolně utřídí mnohem rychleji a lépe než u bazénu v Hurghadě. To taky tvrdím na základě vlastní zkušenosti, pokud se ptáte.