Když předminulou sobotu přebíral v Berouně Cenu Vladislava Vančury, kterou mu udělil Český filmový a televizní svaz FITES za to, že "přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu", a pak trpělivě odpovídal na otázky moderátorů, připomínal Vladimír Pucholt svým úsměvem i dikcí stále toho kluka z Lásek jedné plavovlásky, Černého Petra či Starců na chmelu, a to přestože se od něho vlastně snažil distancovat. "Musím se smát, když se dívám na záběry z těch filmů. To už nejsem já, anebo jsem to já, ale v jiném, hrozně vzdáleném časoprostoru," charakterizoval své pocity bez stínu lítosti.

A stejně tak − bez jediného náznaku pochyb − i při našem setkání popsal, jak před několika lety ukončil svou lékařskou praxi v Torontu. Přitom medicína je obor, na nějž po svém odchodu z Československa v roce 1967 vsadil a jemuž nemálo obětoval. Vladimír Pucholt prostě neželí prchlého času, řečeno s klasikem. Je stále nabitý energií, miluje svou ženu, dceru, rodinu, rád vtipkuje se svým jedenáctiletým vnukem a rád jezdí na motocyklu se synem. A ještě stále věří na anděly mezi námi.

Zbývá vám ještě 90 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 179 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se