Velká vizita Josefa Veselky: Tatíčkování

Tu hrdě vzpřímenou postavu sedící na nádherném koni zná v naší zemi snad úplně každý. Legionářská uniforma, bílý vlas i vous a pevný pohled upřený vpřed. Tomáš Garrigue Masaryk má na těch fotkách paradoxně velmi blízko k mocnářům, jimž Československo vzal. Lid si ho posléze zamiloval a natolik přivlastnil, že ho začal něžně nazývat tatíčkem, tedy přesněji "tatíčkem Masarykem".

Podívá-li se člověk do jeho životopisu, po většinu života to však žádný vzor dobrotivého tatíčka nebyl. Nechodil jen tak po světě a nerozdával laciná moudra, ale byl to ctižádostivý, zarputilý a cílevědomý rváč, jenž v klíčových okamžicích svého života míval více oponentů než přívrženců. Nemyslím tím jen tradičně zmiňovanou hilsneriádu nebo boj o Rukopisy, ale také jím kritizovaný stav na rodící se české větvi Univerzity Karlovy nebo politické národovectví, jež tak nesnášel.

Na to, aby dosáhl trvalého úspěchu v akademické i politické sféře rakousko-uherské společnosti, byl příliš čestný a zásadový. To teprve národ si z něj mnohem později, jistě i za jeho aktivního přispění a díky revoluční době, vytvořil ikonu moudrého starce, jemuž je konečně tolerováno říkat nepříjemnou pravdu a pozvedávat morálku i tam, kde už dávno měla být. Z bojovníka a věčně nespokojeného kritika se stal tatíček − miláček národa.

A potřeba těchto figur se přinejmenším od té doby táhne naší historií. Takový novodobý tatíček chodí po světě, tu a tam pomůže, poradí a vysvětlí. V každé jeho větě je zakódováno moudro a nevyslovená výzva: Důvěřuj mi, člověče! Já zažil mnohem více než ty a všemu rozumím. A pakliže ne, aspoň ti řeknu nějaký vtipný bonmot.

My prosťáčci se občas chytneme na udičku seriózně pronesených vět, protože čekáme na někoho, kdo by nám byl v komplikovaném světě spolehlivým rádcem i průvodcem. A pokud takový ctihodný muž (promiňte mi tuto genderovou nekorektnost) oblékne i vhodný kostým, stane se celkový obraz téměř dokonalým. Někdo se rád identifikuje s kostkovanými trenýrkami a člunem na rybníčku, jiný s motýlkem pod bradou, zvláště je-li doplněn akademickým či šlechtickým titulem. To jsou tradiční atributy vyvolávající v nás pocit důvěry a jistoty.

Popravdě: mám to nastaveno podobně a občas tomu klamu rovněž podléhám. A dokonce rád.

Jen mi do toho nezapadá, že Masaryk byl většinu života autentickým bojovníkem za pravdu, jenž šel proti společenskému proudu a jen málokdy s ním. To těm současným tatíčkům-bonmotářům zpravidla chybí.