Velká vizita Josefa Veselky: Život a smrt Carlose V.

Carlos seskočil z tvrdého lůžka s nebesy, usmál se na dívku s blonďatým drdolem, jež se slastně protahovala na nebesky modrém prostěradle, a začal stínovat (pro neznalé vysvětlím – bojoval proti imaginárnímu bojovníkovi). Po deseti minutách bušení do vzduchu, tedy když pomyslného soupeře umlátil k smrti, udělal sto kliků, dvě stovky sklapovaček a tři stovky dřepů s výskokem. Osprchoval se ledovou vodou a s bílým froté ručníkem kolem pasu dotančil do kuchyně, kde mu jeho miláček připravil ranní kávičku. Den začal, jak měl, a Carlos se cítil jako člověk, jehož dnes čeká velký den.

Největší aréna v hlavním městě praskala ve švech a oktagon v něm byl osvětlen září reflektorů. Nejlepší tuzemský bojovník MMA se utká s dosud neporaženým Američanem Stonem. Boj byl naplánován na závěr grandiózního večera, při němž osm z devíti soubojů skončilo předčasně buď škrcením, nebo bezvědomím jednoho ze soupeřů. Promiňte, vlastně jednou se skončilo před limitem kvůli velkolepě prošlápnutému kolenu. Sanitky se otáčely v rychlém sledu a vozily borce (vítěze i poražené) přímo na operační sál, kde již byly připraveny týmy traumatologů. Někdy pomohli, jindy už ne.

Nažhavené publikum se těšilo, až uvidí svého miláčka stát tváří v tvář černému zabijákovi z Bronxu, a finálový zápas je nezklamal. Rozjel se ve velkém tempu a oba bouchači si už během první minuty zlomili nosy, což diváci ocenili vášnivou ovací. Carlos chtěl ukončit boj před limitem a pustil se do několika výměn, při nichž se jako zuřivá mlátička vrhal na zoufale se bránícího soupeře. Ten při odvracení posledního útoku náhle vymrštil svou světoznámou pravačku a ona, k údivu všech diváků, novinářů i komentátorů, prošla bojovníkovou hlavou. Carlos v tom jediném okamžiku pozbyl svůj život a celé jeho tělo zůstalo viset na pravačce Američana, jenž s bezvládným torzem potetovaného a nyní již bezdechého sportovce křepčil v kleci a všem v hale ukazoval, co úžasného dokázal.

„To byla ale pecka,“ vydechl i komentátor sportovního kanálu soukromé televizní společnosti. V té větě se snoubil údiv, obdiv i radost z toho, že takovému historickému okamžiku byl přítomen. Vždyť o tom se po kavárnách i hospodách bude povídat celá léta.

Hned druhý den ráno se sešla vláda a celých dvanáct hodin rokovala o tom, jaký bude mít Carlos V. pohřeb a zda země vyhlásí den, týden či celý měsíc hlubokého smutku. Na hlavním náměstí metropole se scházely davy obdivovatelů zesnulého a v tiché pietě při svíčkách na něj vzpomínaly. Veřejnoprávní televizní stanice nepřestávala natáčet rozhovory s jeho přáteli, spolužáky ze základní školy a také diváky, kteří v ten osudný večer byli v hale. Prezident, muž zcela zásadově odmítající populismus, vyhlásil, že bývalému skvělému sportovci bude propůjčen Řád velkého hrdiny in memoriam za bezprecedentní příklad mladé generaci a jeho kresba se navždy stane součástí slabikářů. Lídr hlavní opoziční strany se v rozhovoru pro jeden z nezávislých deníků nechal slyšet, že si s Carlosem po mnoho let tajně hrávali s angličáky, přičemž se názorově velmi sblížili. Dá se říct, že nebýt masového přejmenovávání ulic a náměstí, skoro by se zdálo, že život v zemi se prakticky zastavil.

„Tak asi takhle si tady žijeme,“ byla poslední věta vyprávění mého přítele. Dost jsme toho během onoho večera vypili, a tak si ani nepamatuju, o jaké zemi to vlastně mluvil. Ale třeba to uhádnete.