Jsem smutný člověk, proto se radši směju. Nejvíce dokážou herečku Terezu Dočkalovou rozčílit církevní "skříplosti", které často glosuje

V krátkých videích nazvaných Branky, body, kokoti vystupuje Tereza Dočkalová jako značně rozlícená žena. Důvod se pravidelně najde. Herečka upozorňuje na skutečnosti, které prohlubují znevýhodněné postavení žen i některých menšin ve společnosti. Vtipné, i když drsné glosy reagující na aktuální události sice nepíše, ale rozhodně s nimi souzní. Podobně jako s divadelními rolemi, o které neměla nouzi už jako studentka ostravské konzervatoře. Poslední čtyři roky hraje v pražském Divadle pod Palmovkou, kde ztvárnila dvě výrazné hrdinky − Ibsenovu Noru a Doru v adaptaci románu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové.

V divadelním prostředí je člověk vydaný na milost a nemilost publika, režiséra, případně dalších kolegů. Měla jste někdy strach z neúspěchu?

S tím se vyrovnává každý nový člověk u divadla, ale strach ze selhání asi bude povědomý i lidem v jiných oborech. Určitě jsem několikrát zažila kritiku, která mě bolela, ale nedokážu si představit, že by se divadlo a nejspíš i cokoliv jiného dalo dělat bez toho. Jak bychom asi poznali, že je něco dobré, kdybychom nikdy nezažili opak?

Ale jde taky o formu, jakou se kritika k člověku dostává. Pokud je to urážlivým a hrubým způsobem, zraňuje víc.

Některé věci bolí. Ale zkrátka neplatí, že dobré divadlo dělají dobří lidé. S tím je potřeba se smířit. Často je odpadní vodou tvorby vztekání, jak na straně režisérů, tak herců. Ale mám zkušenost, že to bývá ku prospěchu věci. Pokud tedy režisér není vyloženě idiot, který si na hercích leští svoje ego.

Patřil k režisérům, kteří se v divadle vztekají, Ivan Krejčí, u něhož jste začínala v ostravské Aréně? Když jste odešla před čtyřmi roky do Prahy, napsal o vás do Divadelních novin moc hezký sloupek.

Ne, zrovna on se vůbec nerozčiloval a na herce nekřičel. Má je a vůbec lidi strašně rád. I když jsem od něj také dostala pár připomínek, které nebyly příjemné. Někdy věci řečené, ať hezky, nebo škaredě, znějí pořád stejně. Je to kritika, tak z toho člověk nemůže být šťastný, ani kdyby vám to režisér mile zazpíval do ouška.

Vy jste ale prý byla talentované děcko, kterému se všude otvírají dveře, aniž by mělo pocit, že se o to musí zasazovat. Platí to stále?

Ano, jsem dítě štěstěny. Nevím, čím to je, asi že jsem v hloubi duše strašně smutný člověk.

To, že jste se dostala před čtyřmi roky z Ostravy do Prahy, bylo asi taky štěstí. Jak k tomu došlo?

Umělecký šéf Divadla pod Palmovkou Michal Lang režíroval dvě věci v Aréně, ve kterých jsem hrála. Sedli jsme si navzájem, a tak když zakládal nový soubor v Libni, zavolal mi.

Váhala jste, zda nabídku přijmout?

Moc ne, i když Aréna je skvělé divadlo a neodcházelo se mi lehce. Nevýhodou bylo, že se tam zkoušely jenom čtyři kusy za sezonu, většinou s malým obsazením, takže jsem měla nevyhnutelně někdy volno. A já jsem ho v té Ostravě nedokázala využít ve svůj prospěch. Ve volných chvílích jsem se nudila a bylo mi smutno, že nemám do čeho píchnout. Teď už by to bylo možná jinak, protože v Ostravě začaly fungovat nezávislé scény jako Stará aréna nebo Cooltour, kde se člověk může prezentovat, když ho napadne nějaký projekt. Tehdy ale byly tyto kulturní platformy ještě v plenkách.

Proto jsem si říkala, že je čas změnit prostředí, začít znovu. Aréna už platila za zavedené divadlo, kde všechno vychází a všichni nás milovali. Po tom, co jsem odešla, se stala třikrát nebo čtyřikrát za sebou divadlem roku. A mě láká začínat pořád od "elka" na čele, tedy jako "loser", který se snaží někde prosadit.

Ukázalo se, že v případě Palmovky se to vyplatilo. Během čtyř let se zavedla, udělala kus práce a mě baví se na tom podílet.

Máte nějakou hereckou manýru, které byste se chtěla zbavit? Protože Michal Lang byl prý od začátku ras na herecké manýry, kterých se členové jeho souboru dopouštěli.

Mívala jsem jich hodně, ale teď o žádné nevím, je těžké si je diagnostikovat sama, ale snažím se jich vyvarovat.

Jakých například?

To se těžko vysvětluje. Manýry vznikají, když se během zkoušení podaří herci otevřít nové dveře, za kterými objeví úplně nové herecké prostředky, a tolik se mu to zalíbí, že už potom nejde nikam dál. Při dalších rolích neotvírá další nové dveře, protože je to vlastně dost bolestivý proces. Pak mu zůstane jen to, co si nastřádal za minulá představení, a to pořád mixuje a používá. Říká se tomu také otevírání šuplíčků. Obvykle to ani není vědomé. Herec se k tomu může uchylovat z únavy nebo i ze strachu ze selhání. Někdy není ani čas hledat nové cesty nebo o to režisér nestojí. Takže se člověk něčeho nového dotkne spíš vzácně. Ale pokaždé, když se to stane, mají z toho všichni radost a většinou se o inscenaci rozkřikne, že je dobrá.

Hrála se vám lépe Nora, za niž jste dostala Thálii, nebo Dora ze Žítkovských bohyní?

Žítkovské bohyně jsou tři a půl hodiny intenzivní bolesti. Tragický osud Dory ze sebe nedokážu třeba dva dny setřepat, přitom si obvykle "divadlo" domů nenosím, nestává se mi, že bych se z cizích emocí těžko stahovala zpátky do sebe. Ale když se zamyslím nad Dorou, nejprve dívkou, později ženou, je mi jí strašně líto. V životě ji nepotkalo nic dobrého a přitom si za nic nemohla sama. Osud ji skřípnul jako nějakou mouchu na skle.

I proto se mi lépe hraje Nora, pipina na vysokých podpatcích, z níž si člověk může udělat srandu.

Ale ona to také nemá lehké.

Nemá, jenže hra o ní je lehčí žánr, který zesměšňuje a ztrapňuje a z toho občas vykoukne na lidi bubák: Pozor, vztahy! Oproti tomu je Dora intenzivní tragédie.

A která z nich je vám bližší? Předpokládám, že Dora, když jste říkala, že jste smutný člověk.

Kdybych si měla vybrat, se kterou půjdu na kafe, tak asi s Norou, protože jakožto smutný člověk se radši směju.

S Dorou by to asi nebyl veselý dýchánek.

Předně bych jí to kafe určitě musela zaplatit, protože by mi jí bylo líto.

S kým z lidí, s nimiž jste se ještě osobně nesetkala, byste chtěla jít letos na večeři?

Určitě se scenáristkami, které píší show Branky, body, kokoti. Je to s podivem, ale my jsme se spolu stále ještě nesetkaly. Už to dohadujeme dlouho a ještě k tomu nedošlo, protože nikdo z nás nemá čas.

Dostanete k Brankám, bodům, kokotům vždy hotový text?

Ano, i když k němu s autorem námětu Petrem Cífkou a kameramanem a střihačem Karlem Dlabačem domýšlíme různé fóry. Všechno je povoleno, nikdy se nikdo nezlobí, že jsme si tam něco přidali.

Utkvěla vám v hlavě nějaká informace z toho, co v Brankách, bodech, kokotech komentujete?

Spousta informací, ale co mě nejvíc rozčiluje, jsou "skříplosti" plynoucí z církve. Ukazují neuvěřitelně odhalené zpátečnictví, což je na jednu stranu dobře. Lidé si alespoň udělají obrázek o tom, jak někteří kněží smýšlejí a že to, co tvrdí o LGBT komunitě, jak odsuzují svatby gayů a přirovnávají je k apokalypse, je šíření strachu a nenávisti. V kostele! Přitom by to mělo být naopak, měli by šířit lásku, nebo aspoň toleranci k bližním. Nejsou to ale samozřejmě všichni a určitě ani ne většina, mluvím o nejextrémnějších případech, ale právě proto by to ta moudrá většina měla nějak řešit.