Jak žít po životě. Čech vymyslel projekt digitálních náhrobků, fotky a videa v cloudu mají zlepšit vzpomínání na zesnulé

Vytvořte si svůj profil dříve, než bude pozdě, vyzývá své návštěvníky webová stránka projektu Život po životě, který přibližně před třemi lety založil Tomáš Studeník - svérázný inovátor známý především pořádáním populárních FuckUp Nights v Česku. Kromě toho má ale na svědomí také koncept digitálních náhrobků, jehož cílem je zkvalitnit vzpomínky na své blízké a zároveň vytvořit portfolio sebe sama pro budoucí pozůstalé.

"S Životem po životě jsem předběhl dobu. Ze začátku moc nerezonoval, ale teď se začíná setkávat se současností," říká o projektu, který však ani dnes nemusí každému připadat úplně "normální". Inspirací se pro Tomáše Studeníka staly procházky - ať už po Olšanských hřbitovech, po internetu nebo ve vlastních vzpomínkách. "Všechno to vzniklo v takové slabé chvilce, kdy jsem si kladl otázku, co bude, až tu nebudeme, co po nás zůstane."

V dnešní době je podle něj strašně těžké dostat děti a mládež na hřbitov. "I já s bráchou jsme s tím jako děti měli problém a otráveně si říkali: Ach jo, zase budeme čistit hroby." Protože děti dnes baví především sociální sítě, rozhodl se je prostřednictvím Života po životě propojit právě se hřbitovem.

Vzpomínky v cloudu

Přivedlo ho to na myšlenku, že hroby by nemusely být jenom urny a chladné kameny se jménem, které čas od času doplní zmínka o povolání zesnulého nebo citát na rozloučenou. "Doba se mění a my máme možnost sem dostat mnohem víc informací, které se na kámen nevejdou. A pohřbení už nemusí být jen anonymní náhrobky," pokračuje Studeník.

Zároveň prý poslední dobou roste zájem o genealogii, lidé si nechávají zpracovávat rodinné stromy a zajímají se, odkud vlastně přišli. Když člověk přijde ke staré hrobce své rodiny, často už ani neví, kdo v ní vlastně leží. "To je obrovská škoda. Chtěl jsem proto najít možnost, jak posbírat historické rodinné artefakty a nasdílet je do cloudu, aby bylo všechno pohromadě a lidé mohli své vzpomínky navzájem sdílet."

Takovým způsobem vznikl první digitální náhrobek, dnes už jich má Tomáš Studeník na kontě přes dvě stovky. "Je to malá mramorová destička s unikátním QR kódem, která se nechá kamkoliv přilepit, třeba právě na náhrobek. Ten svůj nosím neustále u sebe, a kdyby mě třeba přejela tramvaj, na vzpomínky už jsem připravený," usmívá se s nadsázkou.

QR kód se jednoduše naskenuje přes jakýkoliv smartphone a následně se zobrazí všechny nahrané informace. Děti by se tak mohly atraktivním způsobem dozvědět, jaký pochovaný člověk byl, prohlédnout si jeho fotky, videa, celý jeho příběh. To by se dalo využít i v rámci vzdělávání, například u hrobů slavných osobností, kam se často podnikají školní exkurze.

"Je pravda, že takový projekt trochu polarizuje společnost, protože se objevují lidé, kteří jsou z jeho myšlenky nadšení, a ti, již brání provinční názor, že hřbitov je místo klidu a posledního odpočinku, kam nepatří žádné internety a mobily," přiznává Studeník. Na druhou stranu podle něj ale děti vyrůstají v abstraktním virtuálním prostředí, takže to pro ně není nic divného.