Česko­-britský podnikatel Charles Butler: Požádal jsem o české občanství. Kvůli brexitu

V Česku žije už 26 let, s českou partnerkou a se dvěma dětmi bydlí na bývalém loveckém zámečku Bon Repos (Dobrý odpočinek) u Lysé nad Labem. Muž, který pochází z dobré anglické rodiny, vede rozhovor v plynné češtině. Jeho dědeček patřil k nejvyšším britským koloniálním úředníkům v Keni a jeho otec, Michael Butler, byl jedním z klíčových diplomatů, kteří vyjednali vstup Spojeného království do Evropské unie v roce 1973. Poté se stal britským velvyslancem v Bruselu.

Odchod Británie ze "osmadvacítky" jeho syna pořádně nazvedl. "Brexit je šílenství," prohlašuje Charles Butler, jenž s trojicí českých kamarádů založil na začátku 90. let firmu Datart, prodávající původně audio- a videokazety a nyní spotřební elektroniku všeho druhu. Dnes má velký sen: chce, aby Pražané začali masově sdílet elektrokola. "Doufám, že Praha bude první město na světě, kde se to rozjede ve velkém," prohlašuje.

Překvapilo mě, že jste se zeptal, když jsem s vámi po telefonu domlouval rozhovor, jestli budu chtít peníze. Vám už se stalo, že čeští novináři od vás chtěli za interview zaplatit?

Párkrát se to stalo. Naposledy, zhruba před třemi měsíci, jsem s jednou paní dělal rozhovor a ona se za půl hodiny zeptala: A kolik jste ochoten zaplatit?

Charles Butler: Požádal jsem o české občanství. Kvůli brexitu

Další 2
fotografie

Jaké to byly noviny?

Ne úplně neznámé, jedny z těch největších. Ale už jsem zapomněl které.

A vyšel pak ten článek?

Ne, protože jsem řekl, že na takové věci nemáme peníze.

Dovedl byste si představit podobné chování novináře v Británii?

Tam jsou také možné různé věci.

Proč jste se v roce 1991 rozhodl žít v České republice?

To byla náhoda. Pracoval jsem v londýnské City, v bance, dělal jsem nákup a prodej společností, ale nebyl jsem tam příliš šťastný. Napadlo mě založit vlastní firmu, tak jsem vyrazil do Portugalska, východního Německa a Česka. Vzal jsem si na to tři týdny dovolenou. A Česká republika se mi líbila nejvíc.

Váš otec, původně diplomat, byl ředitelem jedné londýnské banky. Pracoval jste u něj?

On byl v Hambros Bank, ale já jsem pracoval v UBS. Myslím si, že by to nebyl dobrý nápad, kdybych nastoupil jako synáček ředitele. Před ostatními lidmi v bance by to nevypadalo dobře.

Otec vám tu možnost ani nenabídl?

Ne. Já bych ani nechtěl. Každý otec pomůže svému dítěti, ale je velice důležité, když člověk dokáže něco sám. Fascinovalo mě, jaké probíhají v Československu změny, a rozhodl jsem se tu zůstat. Pro cizince je Česká republika velice příjemná. Nemůžu říct, že Češi je úplně vítají, ale nejsou k nim agresivní, jsou sympatičtí a zdvořilí. Aspoň taková byla moje zkušenost.

Nedávno jste požádal o české občanství. Už jste český občan, nebo je to v procesu?

Je to v procesu. Tím impulzem byl brexit. Ale získat české občanství není vůbec snadné. Člověk musí dělat zkoušku. Tam ho pět hodin zkouší z české historie, života v Česku, jazyka, musíte psát esej, poslouchat a psát odpovědi na otázky. Kdyby člověk neuměl česky, bylo by to úplně nemožné.

A jaká byla nejtěžší otázka?