Povídka Petra Vydry: Evoluce vánočního dárku

Když jsem začal chodit se svojí dnešní manželkou, tak mi přibyla příjemná povinnost vymýšlet pro ni dárky k Vánocům. Měl jsem výhodu − nikdy jsem jí ještě nic nedal, a tak jsem jí mohl pořídit cokoli. Ale ne že bych na to chtěl nějak hřešit, chtěl jsem začít rovnou tím, že budu originální. Vymýšlet za této situace dárek je přece krásné. Je to příležitost zaobírat se v myšlenkách přítelkyní a ještě na konci toho uvažování to má ten efekt, že jí pořídím něco, co jí udělá radost. Sám se při tom blýsknu jako někdo, kdo je vynalézavý a nesobecký, jako někdo, kdo se například nerozpakuje táhnout se na druhou stranu města jen proto, aby pořídil tu správnou věc.

Já jsem se táhl do keramické dílny a vyrobil jsem tam své dnešní manželce hrníček. Tedy abych byl přesný, pořídil jsem jeho výzdobu. Ale ta byla filigránská, nápaditá. Zohlednil jsem při tom totiž všechny její zájmy, jak jsem je už znal. Hrníčku vévodila černoška tančící zumbu, kterou jsem umně vyryl do dosud nevypáleného koflíku. Její vlasy vypadaly jako nějaká pružina ohnutá do půlkruhu. Dále tam byl zahradník s konví, jehož ruka vypadala trochu jako hrábě a naopak, hřib a menší čtenářský koutek. Víc se na hrníček nevešlo, protože to už jsem se dostal zase k černošce. Pak jsem kresby ještě koloroval a hrníček nechal do druhého dne vypálit. Pod naším stromečkem za svobodna, ještě mimo 24. prosince, to pochopitelně byla velká sláva.

Příští Vánoce jsem cítil, že jsem už vystřílený, co se týče vlastnoručních výrobků, ale zbývalo toho ještě hodně, co jsem jí nikdy nekoupil, takže začaly nákupy. Tady je typické, že si už nepamatuju, co jsem jí koupil k těm prvním Vánocům, kdy jsem už pouze nakupoval, ani k těm dalším, nebo k dalším a dalším. Paměť je nemilosrdná, a ne naopak, jak se občas říká. Zkrátka moje pozdější předvánoční námaha a invence si už nejspíš nezasloužily, aby jejich výsledek mozek udržel až do dnešních dní. Byla šála hned po těch prvních, ještě rukodělných Vánocích, nebo to bylo až o rok později? Nebo to byl župan a dneska si představuju, že v jeho kapsách − marně − hledala nějaký můj výrobek? Dal jsem jí někdy vůbec župan? A když ano, proběhla ta scéna takto, s hledáním po kapsách? Zkrátka už nevím. Stejně tak nenápadně začalo to, že jsem se svým protějškem začal vánoční dary konzultovat. Nejspíš jsme už byli manželé, a tak to, co jsem jí pořizoval, bylo sice výhradně její, ale zároveň se to stávalo svým způsobem i vybavením naší společné domácnosti a já nechtěl, abychom měli − doma − něco, co nikdo z nás nepotřebuje. A hlavně, nechtěla to zejména moje choť. Chtěla mít to, co může použít, nebo po tom dokonce touží. A to k Vánocům nedostane jinak, než že si to sama pořídí. Ano, takhle to bylo a tam to dospělo. Ale chtěla to spíš ona. Nebo se jenom takhle obhajuju?