Vánoční povídka Michala Šandy: Svátek klidu a míru

"Já vím, že ryby nerad, ale děláš chybu. Tohle není žádnej z těch ubožáků potluče­nejch v kádích, co je polomrtvý hoděj na váhu a verglujou s nima, aby to vypadalo, kdoví jak se nemrskají. Tohohle kapra mi brácha vlastnoručně ulovil, když byl v Třeboni v lázních s bechtěrevem. Kapr, bez něj by to nebyly Vánoce. Vzpomínám, jak děda pytlačil v rybníku za chalupou, udici nahazoval přes plot ze zahrady. Babička nám dětem udělala slabounkej vaječňák a čokoládovku a v musgrávkách praskalo dříví a ti, co byli u štědrovečerního stolu ke kamnům nejblíž, byli celí rozhicovaní a žízeň splachovali studeným pivem, které stálo ve džbánu na zápraží, a my s bráchou jsme zase hicovali nedočkavostí, až zazvoní zvoneček a půjde se vedle do ložnice. Tam zase naopak byla zima jako v morně a vonělo to tam jehličím a na stromku plápolaly svíčky. Bohouši, posloucháš mě? Ne elektrický, jako dneska, poctivý svíčky z vosku. Od svíček jsme si každej z nás zapálil jednu prskavku, a když prskavky dohořely, začala máma rozdělovat dárky. Nikdy jsem nedostal, co jsem si přál. Aktovka do školy, co je to za dárek? Nebo knížky. Hele, Bohouši, já měl problém přelouskat slabikář a oni mi naši dají k Vánocům na tři prsty tlustou bichli. Jakej bazmek ale musel dostat sousedovic harant, slyšíš to? Duc! Uooooum! Duc! Crash! Duc! Duc! Ono to všechno teďka nějak stojí za pendrek, kam se podíváš, vem si třeba současný pohádky v televizi. Nuda. Tři oříšky pro Popelku ti ale odrecituju zpaměti, slovo za slovem. Jak sestřelí kuší šišku a uteče a vyleze na strom a je nahoře ve větvích a − "

V mobilu pípla esemeska.