Dlouhá cesta do Černé Hory se vyplatí. Klenot Balkánu láká na přírodní skvosty

Když se řekne Černá Hora, mnohým se nejspíš vybaví nevelká země někde na jihu plná min z občanské války v devadesátých letech. Prostě místo, kde se člověk bojí o holý život. Když jsem do Černé Hory jel, měl jsem podobnou představu. Po pěti strávených dnech v této zemi jsem ale zjistil, že realita je úplně jiná. Za posledních deset let totiž Černohorci udělali velký kus práce a dnes se mohou právem řadit po bok ostatních turisty vyhledávaných zemí.

Cesta z Prahy na hranice Černé Hory trvá zhruba čtrnáct hodin. Bez přestávek a kompromisů. Kvůli čtyřhodinovému čekání na maďarsko-srbské hranici mi cesta ale nakonec zabrala ještě o čtyři hodiny víc. Těžko říct, jestli kvůli tomu, že podobný nápad měly stovky dalších turistů, anebo kvůli zdlouhavému střídání srbských pohraničních stráží. Jelikož rád na nepříjemných věcech hledám pozitiva, užil jsem si i tuhle kolonu. Vyzkoušel jsem všechno od improvizovaného fotbalu mezi koly aut přes tlačení auta, hraní na kytaru až po statečné odmítání všudypřítomných srbských prodavačů.