O karavaně důchodců, psech ve větrovkách a dívce na podpatcích

Na Snowdon, k nejvyššímu vrcholu Walesu, vedou tři přístupové cesty. Tři mola, která se liší svou náročností. Po prvním kráčejí frivolní lajdaví. Po druhém ti, co si své odšlapali, ale ještě ne s lehkostí. Třetí molo kopíruje hřebeny kopců a patří skutečným primadonám.

Byl podzim. Zatažený i slunečný, když jsem se s obsažnou svačinou vydala po nejsnazší cestě vzhůru. Po boku s pitoreskními skupinami turistů klopýtajícími podél trati parních vlaků. Protínají střed krajiny a každý víkend jsou plné k prasknutí. V určitých pasážích jsem měla chuť spustit se po stráni. Přeskočit roznožkou či snožkou statické ovce a nalodit se. Jenomže pak by ty obrazy, které člověk vydobude vůlí, přestaly mít smysl. S živých obrazů by se staly pohlednice za sklem.

Na Snowdon nešlape nikdo nikdy sám. Pestrobarevný shluk lidí zabarvuje krajinu bizarností. Po mole z mechových drnů se mnou až do cíle dofuněla karavana důchodců v křiklavých pršipláštích, psi a psíci ve větrovkách a dívka v tílku blýskavém po flitrech, na podpatcích a minisukni. Z té se na konci cesty vyklubal transvestita.