Narodila se ve vlaku, vlak miluje, a někdy v něm i píše: Nový literární talent Dora Čechova

Na adresu Dory Čechovy se teď snášejí kladné recenze. A protože – jak známo – příběh knížky nekončí jejím vydáním, spisovatelka právě objíždí republiku a čte, vypráví. A když nečte, tak píše, navíc se s dětmi na základní umělecké škole věnuje divadlu a literatuře…

Domluvit si s ní schůzku se mi zdálo být poměrně nesnadné, protože nepoužívá mobil. Nakonec to bylo jednoduché. Napsaly jsme si dva e-maily, dohodly se na kavárně Slavia a pak se tam sešly. A Dora Čechova nakonec – po jistém váhání – odpověděla na všechny otázky.

HN: Není zrovna obvyklé narodit se ve vlaku na trase Moskva–Praha. 
Každý se někde narodíme.

HN: Tuhle okolnost si píšete do životopisu, je zaznamenána na obalu vaší prvotiny, ale pak ji dál nevysvětlujete. K čemu tedy ty náznaky?

Ráda nechávám některé věci nedořečené. Co odpovědět? Ne všichni se musíme nutně narodit v porodnici.

HN: Jenže já si pamatuji moskevské rychlíky, které v polovině 80. let zastavovaly na choceňském nádraží. Obalené ledem, se zapařenými okny. Vystupovali z nich lidé v teplácích...Zdál se mi to dost svérázný způsob přepravy.
Je to úžasný způsob přepravy! Když v Rusku jedete vlakem, cestujete několik dní, několik nocí. Ve vlaku pobýváte, jíte, spíte, seznamujete se, děje se tam úplně všechno. Chtěla jsem se z Moskvy vypravit do Jasné Poljany – na hrob Lva Nikolajeviče Tolstého. Ptala jsem se místních, jak je to daleko. „Kousíček pod Moskvou,“ řekli mi. A bylo to asi tři hodiny vlakem. Vzdálenost, kterou u nás urazíte přes půl republiky. Pro Moskvany je to za rohem.

HN: Ruské vlaky na choceňském nádraží postály dvě tři minuty a uháněly do Milovic. Většina cestujících byli vojáci. Byl váš tatínek také voják?
Tatínek byl svého času také voják.

HN: A stále žije v Čechách?
Žije tady. Do Moskvy dojíždí tak jednou za dva roky – vždy na měsíc dva. Pokud může, cestuje vlakem. Když jsem mu k sedmdesátinám zaplatila letenku, dlouho mi to vyčítal. Protože zatímco ve vlaku se pije, vypráví, pozvete se vzájemně na návštěvu, v letadle si stihl předat jen pár telefonních čísel. Letenky jsou dnes levnější než vlak, a tak už tatínek bere letadla na milost. Vlaky ale miluje. A já taky. Poprvé mě vzal do Ruska, když mi bylo sedmnáct. Za Gorbačova. Miluji ty výjezdy s tátou.

HN: Mluvíte spolu rusky?
V Rusku rusky. Jakmile překročíme hranice, to je přirozené. Tady mluvím česky. Tedy já. Tatínek na mě neváhá mluvit rusky. Zrovna nedávno si stěžoval, že si nemůže vybavit některá česká slova.

HN: Jste tedy víc Češka, nebo Ruska?
Nevím. Kus mého srdce je určitě v Rusku. Nikdy nebudu výhradně racionálně česká, vždycky budu citově ruská. Kdybych měla poměr ruského v sobě vyjádřit, tak jsem Ruska jednou třetinou.

HN: Jste citově Ruska, ale píšete česky. Psaní byl vždycky ten cíl, směr?
Je to můj způsob vyjadřování. Psát byl sen, ale vypadal nedostižně, moc vzdáleně. Věděla jsem, že člověk toho musí spoustu nastudovat, přečíst, prožít a teprve potom někdy možná něco napíše. To, co jen nerozmnoží řady knih na jednorázové použití.

HN: Vyhraněný smysl pro sebekritiku byl tedy důvodem, proč svou prvotinu uveřejňujete až na prahu čtyřicítky?
Od dětství jsem psala. Nikdy mi to ale nepsalo tak, abych to mohla považovat za text, jenž by dosáhl alespoň minimální úrovně, kterou jsem nacházela v těch velkých knihách Bunina, Čechova, Turgeněva a Tolstého. Až přišla povídka Rychlík R209 Vltava…

HN: Tu povídku z vaší knížky si také nejvíc pamatuji.
Třeba to bude tím, že jsem ji psala o vlaku – a sama přitom jela ve vlaku. Vracela jsem se z Ruska, byla jsem toho plná. Napsala jsem první povídku, pak druhou. Objevil se Kosťa převlékající se za Lenina, hluchý metař z Novoděvičího hřbitova… Trvalo skoro pět let, než to bylo dvanáct povídek a nakonec i knížka.

HN: Působíte poměrně plaše, spoustu věcí nechcete o sobě zveřejňovat. Jak teď snášíte veřejná čtení, pozornost médií?
Tohle je poctivě odpracovaná práce, takže se za ty mediální tanečky tolik nestydím. Dělám to, protože si myslím, že je to nutné udělat, aby se knížka dostala mezi lidi. Regály jsou v knihkupectvích plné knih a pro běžného člověka je to nepřehledné. A na čtení jezdím, protože mě zajímá, jak budou lidé reagovat.

HN: Jak reagují?
Zatím mne mile překvapují. Ať už jsem četla pro sto lidí, nebo jen pro šest dam, vždycky to bylo stejné. Posluchači se propadli do příběhů. To mě moc těší, jsem také příběhová. Věřím na sílu příběhu.

Celý rozhovor s Dorou Čechovou si můžete přečíst v magazínu Víkend, který vychází 18. května.